Velvyslanec, 17. kapitola

Autorka je velmi frustrována a Loki když se přestal hroutit fyzicky, začal se hroutit psychicky. Co si to kdo dovoluje - být záporák, když je tady on? Tony je zvědavá bestie a Jarvis poklad.

Jedeme- jedeme dááá-

-----

S trhnutím, které ho málem poslalo na zem, se probudil. Žaludek se mu houpal a vyhrožoval, hlava ho třeštěla a v končetinách ho šíleně brnělo. Ranky na břiše stále štípaly, ale aspoň už v sobě neměl kousky oceli, aspoň něco bylo o trochu lepší, než když měl oči otevřené naposledy.

Bylo to nepatřičné, frustrující, jak ho obklopovala harmonie, zatímco jeho hlava praskala pod náporem všech myšlenek a vzpomínek, které se na něj nahrnuly naráz. Kdyby alespoň něco zapomněl, minimálně události minulého týdne když už ne vlastní jméno, původ a minulost. To by chtěl moc. Jenže v té vteřině, kdy vyprchal uklidňující lektvar, se jeho tělo se zbrklostí sobě vlastní vzbudilo a hodilo na něj všechny problémy, které na něj dosud nemohly.

Unikl mu bolestný sten. Za to se tolik nestyděl, horší by byl vzlyk. Takhle se mohl vymluvit na zranění. Jenže přestože mu fyzicky nebylo nejlépe, psychicky mu bylo tak na genocidu. Co dělat dřív, u všech světů, kam jít teď a s kým mluvit nejprve, co řešit jako první a co potom? Byli nějací svědkové jeho proměny do svého vlastního těla? A jestli byli, je třeba se jich zbavit permanentně? 

Zatracený Heimdall a jeho stupidní nápady, zatracený Odin a jeho neschopnost zůstat pár set let vzhůru, zatracený Asgardský lid a jeho zaslepenost, zatracená Země a blbost všech, kteří ji obývali, zatracený trůn a zatracená Sif, která se o něj nemohla na chvilku postarat, zatracený Thor a jeho naivita, zatracená práce, měl on tohle zapotřebí, proč nezůstal hnít v cele, kde po něm nikdo nic nechtěl?

A zatracený Aeris, který vyhlašuje válku bojovnému národu, zatímco on nemá ani zbrojírnu, místo toho zahrady a okrasné keře a mluvící stromy a obrovské knihovny, to chtěl po vybavených vojácích házet bylinky a pergameny?

Proč je obklopený idioty, proč jsou všichni kolem takoví pitomci? On byl bůh chaosu, on měl vytvářet zmatek tam, kde jiní usilovali o nudný klid, on měl být šotek, on nebyl stvořen na to, aby řešil následky blbosti všech ostatních, on nechtěl být ten hlas rozumu, který bude všechno dávat do pořádku.

Loki potřeboval obnovit rovnováhu Vesmíru, potřeboval něco podpálit a pak nechat ostatní to hasit.

S dalším stenem mu uniklo i hluboké zavrčení. Mohli ho klidně někam zavřít: cítil se jako zvíře, myslel jako zvíře, měl chuť někoho roztrhat na kusy jako zvíře, proč by ho neměli uvázat jako zvíře?

Kdyby mu alespoň tak nebušilo srdce, kdyby se cítil unaveně a letargicky, kdyby mu to bylo jedno a dovedl by se znovu zachumlat do pokrývek a spát dalších pár dní (týdnů, měsíců?), jenže ne – jemu žilami proudil oheň, měl v sobě takovou vlnu nenávisti a frustrace a vzteku, až mu bylo špatně od žaludku.

Pozitiva, pozitiva, hledej pozitiva, mumlal si pro sebe. U těch začneme, pak to půjde lépe.

Pozitiva…

V mysli mu vytanul typický obrázek Avengers – kde viděl takovou ohavnost, snad na nějakém plakátu nebo tričku, když bloumal po Zemi a hledal svého idiotského bratra? Všichni tam byli v plné zbroji, jako ze škatulky, dramatický výbuch v pozadí, vlající vlasy a hrdinské postoje. Copak tohle bylo nějaké pozitivum? Snad kdyby na ně myslel coby potenciální a - pokud štěstí dá - dočasné kolegy. S nejvyšší pravděpodobností Thora zachránili, a vzhledem k tomu, že byl Loki stále naživu, si ho u sebe nejspíše nechali. Snad kvůli Bannerově tvrdohlavosti a ne proto, že by Thor nebyl ve stavu, kdy by ho cesta domů mohla zabít.

Nebude se strachovat jako nějaká kvočna.

Měl žízeň a bylo mu zle. Potřeboval se zvednout.

Zjistit, kde je Aeris, ať už zamčený nebo pohřbený. Najít Thora – zase. Vyhledat Avengers. To se mu opravdu nechtělo, ale nejspíš měli informace a on pořád netušil, kam se podělo to blonďaté monstrum, které mu uneslo bratra, kam zmizela zrádná Jane, a kde najde ten přístroj, který by v Asgardu stvořil pěknou paseku, kdyby se dostal do špatných rukou.

Tentokrát ty špatné ruce nebyly jeho, a to ho značně znervóznilo.

***

Dohodu o spánku porušil Tony jako první. Doktorův proslov na něj docela zapůsobil, a uvědomil si to až potom, co strávil deset minut v posteli zíráním na tmavý strop. Pak, když se zamračil a potřásl hlavou (co tady dělám?), z postele zase vylezl a po špičkách vyšel z pokoje, jen aby se hned nato bezmála poklusem vydal k dílně.

Přivítala ho vyhřátá podlaha a nenásilné osvětlení pro oči, které dosud zíraly do tmy.

„Jsi poklad, Jarvisi,“ zamumlal. Neslyšně se připlížil k malé krychli, která seděla na dně hromádky s nedodělanými či nepovedenými stroji, různými úlomky a torzy, jeden další kousek v moři haraburdí, ničím výjimečný. Až když ji Tony vzal a s nevídanou opatrností ji položil na pracovní desku, bylo jisté, že to nebyl žádný zmetek, se kterým by si mohl dělat, co se mu zlíbí.

„Zamkni dílnu, Jarve,“ pronesl do ticha, aniž by od krychličky, která teď na desce slabě zářila, byť jen zdvihl zrak. „A jestli se kdokoli vzbudí-…“

„Všichni jsou vzhůru, pane,“ odvětil Jarvis. „Chcete upozornit, pokud se někdo z nich přiblíží k dílně?“

„Čteš mi myšlenky, kamaráde,“ potvrdil Tony a jedním dechem dodal: „Začneme skenem, ať víme, na čem jsme.“

Vypadalo to z poloviny jako Tesseract a z poloviny jako barevná hračka. Kdykoli se jí Tony dotkl, krychlička slabě zazářila všemi barvami, i ten nejnepatrnější dotyk vyvolal vlny, čím déle od místa doteku, tím slabší. Poprvé sebou Tony prudce cukl a uskočil od pracovního stolu, víceméně smířen s výbuchem nebo něčím podobně nevítaným, takže když se mu před očima roztančily všechny duhové barvy, bral to jako menší výsměch. Tak jako tak se nemohl ubránit úsměvu – přejel bříškem ukazováčku po celé straně kostky a s uspokojením sledoval, jak barvy mapují pohyb jeho prstu a pronásledují ho, dokud nepřeruší kontakt.

Důkladný sken mu nic neprozradil. Jakékoli pokusy, které se vyhýbaly rozpitvávání, mu byly k ničemu. Ale on se nechtěl pouštět do rozebírání něčeho, co bylo tak mocné, co v sobě mělo něco magického…

Do myšlenek mu nevhodně a drze vstoupila jedna vysoká tmavá silueta. Zaškaredil se. Jistě, konzultace s Lokim by bodla. Kdyby to nebyl hajzl, kdyby nebyl tak zákeřný a kdyby je pokaždé nechtěl zradit. Nejspíš by Tonyho usmažil zaživa a pak s tím strojem provedl… bůhvíco.

Navíc se zařekl, že na toho mizeru už nebude ani myslet. Nechá Thora, ať se o brášku postará – ať ho někam zavře, ať ho zabije nebo se s ním usmíří, ať si s ním dělá, co chce, ale Tony od nich dával ruce pryč.

Jarvis se mu mezitím již počtvrté omluvil, že pro něj nemá žádné informace. Žádné pole, žádné vlny, žádná energie, a návod k tomu taky nenašel. Snad to bylo stavěné jen pro jisté DNA, otisk prstů nebo se to zapínalo nějak – zaťal zuby a zavrčel – magicky. Kdyby otisk prstů – jenže kde, kam, jak? Byl by ho zfalšoval, kdyby měl alespoň nějaká data. Existuje vůbec něco více frustrujícího než mít před sebou tohle (ať už je to cokoli), a nebýt schopen toho využít? Ne, že by snad chtěl ublížit Thorovi, ale potřeboval… on prostě musel zjistit, co je to zač, jak se to povedlo sestavit, popřípadě proč to bylo třeba. 

-----

předchozí - pokračování

Share: