Velvyslanec, 8. kapitola

Zdravím vás, poutníci.

Trošičku kratší kapitola je na místě. Zrovna jsem se dneska mrkla na blog, kdy jsem zveřejňovala poslední článek, a docela mě to překvapilo, že je zase týden v řiti. Nevím, proč mě to týden co týden překvapuje, neptejte se mě. 

Už asi dvě minuty tady zírám na obrazovku a přemýšlím, že bych sem asi měla hodit zase něco jiného než tuhle povídku. Zbožňuju, když se na něčem zaseknu, fakt že jo.

Mno. Minule jsme se dozvěděli, co se dělo na Asgardu a jak se Loki dostal k moci (i když pár zamlčených okamžiků by se pravděpodobně našlo). Shodneme se, že jsou Avengers bestie a že jim není blbé posílat Lokiho napřed. Popojedem!

Díky vám za komentáře, trpělivost, podporu, smajlíky a lásku, znáte to. Víte, že vás miluju.

-----

Kdyby záleželo na Lokiho rozhodnutí, rozhodně by si vybral možnost, že těm smrtelným nickám neřekne ani slůvko pravdy, ale sám, ač nerad, musel uznat, že když se alespoň do některých temných koutů dostala troška světla, i v místnosti jako by bylo jasněji a přívětivěji.

Starkův neviditelný sluha jim oznámil, že se pod boudou v poušti, jak ji dříve nazval Steve, nachází několikakilometrová podzemní dráha vedoucí ještě mnohem hlouběji ke středu Země. Tak daleko jeho počítačové smysly nedosáhly, takže jim nebyl sto poskytnout informace, jaké rozlohy a v jakém stavu ona podzemní základna je.

Avengers se beze slov shodli na tom, že zkrátka neexistuje možnost, aby se tam vypravili jen tak. Bez dalších slov se zároveň ujistili, že Fury jim tuhle akci nebude krýt a že by se na sebe vzali příliš velké riziko. A ano, možná šlo o Thora, ale jenom možná, a lepší přijít o jednoho člena než o dalších pět.

S čímž vehementně nesouhlasil Steve, protože „my své muže nezrazujeme ani neopouštíme, a rozhodně ne tehdy, když jsme jejich jedinou nadějí na záchranu“. Loki se ušklíbl nad faktem, že ani za tu dobu, co byl pryč a jakože po smrti, se tahle nesourodá skupinka pořád nedokázala jakžtakž stmelit. Měl jim snad zabít dalšího agenta, aby se trochu vzchopili?

Zatímco se Loki bavil morbidními scénáři, snažil se Bruce nenápadně postavit na Stevovu stranu, jelikož kdyby to udělal moc okatě, strhla by se další hádka.

„Co vypustit Hulka?“ otázal se s klidem, který rozhodně necítil. „Mohl by to tam prošmejdit,“ dodal s maličkým úsměvem.

„Jenže my je nechceme moc vyděsit, že ne,“ naklonil se k němu Tony s takovým tím tónem, který si člověk osvojí pokaždé, když je nucen vést rozhovor s batoletem. „Protože to sejmou Thora i jeho holku, a ještě nám vyhlásí válku, Fury si umyje ruce a nás pět bude bojovat s bůhví čím,“ pokračoval.

„To nebylo nutné, Tony,“ zamračil se na něj doktor a založil si ruce na hrudi. V místnosti jakoby zhoustl vzduch.

Natasha se významně podívala na jedinou osobu, která stále pohodlně seděla v křesle. Loki si povzdychl: „V první řadě vůbec není nutné vést tuto debatu. Myslím, že je nabíledni, kdo se tam nakonec vypraví.“

„Nevím, jestli je tak dobrý nápad se spoléhat jen na svou magii, chlape. Pořád z nějakého důvodu zapomínáš, že dostali Thora,“ připomněl mu Tony znovu.

Lokiho zabrněly prsty. Někdy pociťoval neodolatelnou touhu jim ukázat, co to znamenalo, když se on spoléhal jenom na svou magii.

„Stejně tak já si nejsem jistý, jestli je dobrý nápad mne neustále zpochybňovat, Starku. Přežil jsem tisíce let na Asgardu, přežil jsem Thora i svou vlastní smrt. Nemyslím si, že nějaká stupidní skupinka smrtelníků s norou v zemi bude to, co mě dostane na kolena.“

„Dobře važ svá slova,“ odvětil Tony dramaticky. „Můžou být tvoje poslední.“

Loki si jen odfrkl, vstal z křesla a smetl z rukávu pomyslné smítko. Vteřinu předtím, než skutečně zmizel, ho však agentka rychle za ten samý rukáv chytla. Prsty mu zaryla do zápěstí, aby mu němě dala najevo, že se ho nechytá proto, že by snad stála o výlet do pouště.

„Jestli ho najdeš, budeme mít důvod tu akci rozjet, a možná za to převezme zodpovědnost i Fury. Bude to lepší, než když tam budeš dělat zmatky sám. Masakrem nikomu nepomůžeš.“

„U všech devíti světů, za koho mě to máte?“ odsekl jí bůh dotčeně a bez jediného dalšího slova se jim rozplynul před očima.

***

Aby své schopnosti nepřeceňoval, faktem bylo, že si musel napřed prozkoumat zemi nahoře, než se dovedl pustit pod ni. Nechtěl skončit v nějaké šachtě, a už vůbec ne v cele jako stvořené pro bohy. Už jednou v takové byl a budiž mu všichni bohové svědky, že vrátit se tam nehodlá.

Chvilku se jen tak procházel pískem, sem tam kopl do suchého trsu trávy, ovšem jestli to dělal pro lepší výzkum nebo čistě z frustrace, bylo těžké odhadnout. Pak, o něco později, jako by však zachytil stopu, sklonil se a přiložil dlaně k horké zemi.

Něco cítil, něco vzdáleného, ale silného. Buďto byli hlouběji, než si původně myslel, nebo se velmi dobře chránili. No nic, času bylo málo. Pohřbil dlaně do písku a bez různých zaříkadel či pouhého gesta opět zmizel.

Jenom amatéři u magie potřebovali mluvit. Magie byla příliš intimní na to, aby u ní vykřikoval nějaké nesmysly. Od toho tady byly jiné činnosti.

Ke svému překvapení se objevil v naprosto čisté chodbě. Alespoň to vypadalo jako chodba. Vzhledem to připomínalo spíš větrací šachtu, ale stropy byly vysoké a vedle sebe by se vlezli alespoň tři dospělí lidé. Všude ticho. Nakonec to s jejich obranou asi nebude tak zlé, když o jeho přítomnosti neví.

Žádné stráže, kamery, čidla nebo dokonce primitivní pastičky, vůbec nic, všude se to blýskalo čistotou a ticho bylo až nepříjemně hlasité.

Uchechtl se. Tohle mělo být ono?

Dobrá, možná si nebyl tak úplně jistý, kde v základně se nacházel, jelikož energie od něj byla stále příliš daleko na to, aby se nacházel u nějakého zdroje, ať už světla nebo tepla, kůže ho maličko pálila a Thorovu přítomnost necítil ani omylem, ale pořád to nebylo nic, co by ho dokázalo znervóznit. 

Snad jen kdyby se na něj vrhli strážní, možná by si připadal o něco jistěji, aspoň by měl nějaký důvod předpokládat, že je na správné stopě.

-----

předchozí - pokračování

Share: