Side by Side, 38. kapitola

Asi se u mě probudila trucovitost. Mám toho příliš moc rozepsaného a absolutně nic dopsaného. A to je snad horší, než kdybych neměla vůbec nic u ničeho. Ani nevím, proč jsem s tímhle psaním vůbec začala. Zas tak moc mě ten film nedostal, byla v něm neuvěřitelná hromada nedostatků, a vůbec nechápu, co mě to sakra popadlo něco překládat, natož to opravdu psát. A já celkově nechápu spoustu věcí, které dělám. I když si třeba dělám kafe, na které nemám ani trochu chuť a pak se mi ho nechce vylévat, tak ho nechám být, o hodinu později si ho musím dát do mikrovlnky a je z toho nehorázná břečka... to je tak složitý život...

Nastěnka na to kápla, zas na mě jde krize. A to jsem si ani nemusela pokecat s češtinářem. 

Shrnutí kapitoly... neserte královnu. A šílenou čarodějnici na útěku. A vůbec, neserte žádnou ženskou. Obzvlášť, když jste chlap.

-----

Ošetřovna a její okolí, večer

„Bonzák,“ sykl Tony Stark, když Helblindi rozrazil dveře od ošetřovny dokořán a rozmáchlým gestem naznačil, že je očekáván. Jotunheimský král se na něj zazubil, a Tony se nedobrovolně otřásl. Pak se za ním zabouchly dveře a on se objevil uvnitř pokoje, kolem kterého chtěl původně jenom projít. „Nedívej se na mě jak rentgen,“ zahučel si pod nos, když se ani po půl minutě Lokiho oči nepřesunuly.

„Co tady chceš?“

„Šel jsem okolo.“

„Zvláštní, jak je ten palác malý,“ povzdychl si Loki s falešným údivem.

„Držím se trasy, kterou znám,“ přiznal se Tony ochotně. „A když už jsem tady… jak to bude s Amorou?“

Loki se zamračil na stěnu před sebou.

„Mám se jinak skvěle,“ odsekl. Tony si přitiskl dlaň na hruď a zakoulel očima.

„Promiňte, Vaše Veličenstvo, jak se dnes hodláte cítit?“ zeptal se sladce.

„O moc lépe, děkuji,“ odpověděl mu Loki se stejně nechutným úsměvem, který mu byl věnován. „Ta otázka ohledně Amory se týká popravy?“

„Takhle vy tady řešíte všechno? Že vás prostě popraví?“ zeptal se Tony, ale jeho plánovaný hněv se zákeřně přetvaroval do velmi špatně maskované zvědavosti. „A jak? Oprátka? Gilotina?“ Na chvilku se odmlčel a zapřemýšlel. „Nějaké středověké křeslo napojené na louče? Probodnutí vidlema?“

„Čarodějnice se většinou pálí. Což by tě nemělo překvapovat, na Midgardu se po celá staletí dělalo totéž.“

„Jo, jenže pochybuju, že v tom ohni někdy skončila nějaká opravdová čarodějnice.“

Loki vypadal, že nad tím velice vážně rozmýšlí. Pak, se stejným trhnutím, jako by si věnoval pomyslnou facku, se ke svému návštěvníkovi otočil zpátky čelem.

„Nevím, co s ní bude. Někam ji zahoď, ona už se postará. Taky záleží na tom, jestli byla při boji prospěšná.“

„Zachránila ti život,“ připomněl mu Tony kousavě.

„Nebuď směšný,“ ohradil se bůh lsti dotčeně. „Myslíš si, že by byl Malekith schopný mě v té stáji opravdu zabít?“ Tonyho významný pohled na nemocniční postel byla jediná odpověď, které se mu dostalo. „Tohle mi způsobila černá díra, ne ten elf,“ zavrčel. „A navíc už jsem v pořádku, ještě dnes se odtud hodlám vytratit.“

Nastalo ticho, ale pro změnu jej ani jeden z přítomných neshledal trapným.

„A pak?“ zeptal se Tony nakonec.

„Co pak?“ předstíral Loki nechápavost, pokrčil rameny a podíval se ven z okna.

„Co budeš dělat potom? Vrátíš se k tomu starému životu na Asgardu, nebo tě zase zavřou… nebo půjdeš dobývat planety s tou nevkusnou helmou…“ odmlčel se a pořádně si Lokiho prohlédl. „Nějak si tě nedokážu představit jako usedlíka s rodinou. Tak co máš v plánu potom, co vyjdeš z ošetřovny?“

Loki se na něj už nepodíval. Místo toho pohledem pomalu klouzal po všech věcech okolo postele, jako by si myslel, že když mu Tony dostatečně dlouho nepůjde na oči, tak nakonec zmizí.

***

Asgard, klikaté uličky vedoucí k hlavní bráně města, velmi brzy ráno

Když se z paláce vynořily dvě zahalené postavy, zrovna svítalo. Ve městě se jen sem tam rozlehl něčí tlumený hlas, občas je míjely zívající služky, které potřebovaly být na trhu co nejdřív, nebo stejně tak nadšení pacholci.

„Středověk,“ povzdychl si Tony zasněně a už pošesté za celou cestu od hlavních dveří paláce si upravil kapuci tak, aby ji neměl až u nosu. Postava vedle něj šla důstojně a klidně, žádné zbytečné ani prudké pohyby. „Ale no tak, přece mě nebudeš celou cestu ignorovat,“ dorážel Stark otravně.

„Dobře ses vyspal?“ ozvalo se zpod kápě konečně.

„Nespal jsem, dal jsem si Asgardskou kávu. Myslím, že tak rok nebo dva se bez spánku ještě obejdu. Vezmu si to domů do termosky, to je matroš,“ drmolil a máchal u toho rukama. 

„Tiše,“ napomenula ho Amora otráveně. „Když jsi mi nabízel doprovod, neřekl jsi, že se budeš celou cestu chovat jako pitomec,“ vyčetla mu.

„A nechala bys mě jít, kdybych ti to prozradil hned na začátku?“ zakřenil se na ni smrtelník a ona byla jen ráda, že může nechtěný úsměv schovat v plášti. „Přece bys neodešla bez rozloučení.“

„Sentiment?“ odfrkla si čarodějka. To slovo jí v poslední době neuvěřitelně komplikovalo život.

„Možná,“ pokrčil rameny. „A co ty? Snášíš tohle všechno… bezcitně?“

„Ne tolik, jako bych chtěla,“ přiznala se Amora, a když spatřila brány města, zastavila se a k Tonymu otočila čelem. „Nevzala jsem tě sem ze stesku, Anthony Starku. Chtěla jsem ti něco říct, jenom tobě.“

„Do toho.“

„On za celý ten dlouhý život neměl v lásce moc lidí. Být tebou, vážila bych si toho, a to i přesto, že ten cit nehodláš opětovat. Jen… ho úplně neodmítej. Asi bych tě musela zabít, a upřímně pochybuju, že bych to pak přežila já. A já nehodlám v nejbližší době umírat,“ vyhrkla ze sebe, pak se k němu naklonila a s kočičím úsměvem mu do ucha zašeptala: „Tak mě neser.“

Hned nato Tonymu vlepila rychlou pusu na tvář, načež se opět důstojně narovnala a otočila se k bráně. „Jsi k zulíbání, ale stýskat se mi nebude. Pá,“ mávla na něj a vyšla z města.

Tony stál naproti bráně, přimhouřenýma očima zíral do dálky. Dokud mu nedošlo, co tím Amora myslela.

***

Pokoje mladšího prince Asgardu, kolem sedmé hodiny ranní

Stůl se prohýbal stále pod stejnými knihami, povalovaly se po něm ty samé pergameny. Jediná věc v pokoji, která vypadala jinak, než jak ji zanechal, byla postel. Vypadala stejně, jako když se v ní nedávno probudil Tony Stark a pak se rozhodl bez brnění vyrazit do boje.

Idiot.

A k otázce toho idiota… pořád nevěděl. Neměl tušení, co by teď měl dělat. Jak si prohlížel všechny věci, kterým se věnoval předtím… předtím, než se všechno od základů změnilo, nějak si nedovedl představit v tom pokračovat. Přišlo mu podivné se teď prostě vrátit ke svým starým činnostem, průzkumech Asgardu, lovu, provokaci, posouvání svých schopností až za hranice jeho mistrů, pokořování výzev, boj proti barbarům útočícím na vesnice spadajících pod Asgard. To všechno mu několik set let plnilo den za dnem a on teď nemohl nic z toho dělat dál.

Zhluboka se nadechl a nakrčil nos; vzduch tady byl nezvykle těžký a zatuchlý, nejspíš Frigga přestala jeho pokoj udržovat v čistotě a nedotknutosti jen do chvíle, než se vrátil. Tiše a opatrně, jako by snad byl na návštěvě, přešel k oknu a otevřel jej dokořán. Světlo vycházejícího slunce ho na moment oslepilo.

„Vypadáš o moc lépe,“ ozval se jemný hlas od dveří. „Jak se cítíš?“ Frigga nečekala na odpověď, přešla ke svému synovi, který stále zíral z okna, a opatrně ho pohladila po rameni. „Nemusíš se bát.“

To Lokiho vytrhlo z letargie.

„Čeho bych se měl bát?“ zeptal se povýšeně.

„Zvyknout si na to, o co sis myslel, že jsi dávno přišel. Je to za námi,“ usmála se královna. „Všechno může být jako dřív.“

„Nemůže,“ zavrtěl Loki hlavou. Svou matku tím nepřekvapil, ale i tak by Frigga lhala, kdyby tvrdila, že nedoufala v jinou reakci. „Jak to může být jako dřív, když jsem teď nenáviděnější než předtím? Nemůžu tady zůstat.“

Nemluvila o tom, co se stalo před bojem, protože věděla, že to není třeba. Loki na ni nebyl naštvaný, a i když jí už jen ten fakt samotný, že tak nějak počítal se svou obětí, přišel k pláči, byla ráda, že má svého syna zpátky.

„Zachránil jsi svou zemi před nepřáteli a tvůj lid to ví. Možná ne každý to pochopí, ale i tak je to dobrý začátek. Proč se hned vzdáváš naděje?“

„Proč mám pocit, že mluvíš o něčem úplně jiném, než si myslím?“ zeptal se Loki, aniž by se ke královně otočil.

„Vypadá to, že mě máš prokouknutou,“ zasmála se Frigga a tentokrát si o Lokiho rameno opřela čelem. Ještě víc ztišila hlas. „Ale to i já tebe. Tváříš se tak utrápeně, protože se bojíš, že se ti nevrátí magie. Že to prázdno tady,“ položila mu ruku na srdce, „je něco, čeho se už nezbavíš, že to ke zranění patří. Chvilku jsem si myslela, že si to jenom namlouváš – jak to máš ve zvyku… ale pak mi došlo, že ty si to opravdu myslíš.“

„Proč se mnou mluvíš v hádankách? Nechápu nic z toho, co jsi mi právě řekla.“

„To prázdno…“

„Jak to můžeš vědět?“ přerušil ji netrpělivě.

„Protože už jsem ho sama párkrát zažila.“

„Někdo ti ublížil?“ Loki se k ní prudce otočil a začal ji zkoumat od hlavy až k patám. Přehlédl snad něco? Frigga se znovu zasmála.

„Vidím, že to pořád nechápeš. Nemá to s fyzickou bolestí co dělat.“

Loki si připadal jako idiot. Proboha, takhle se Thor cítil pokaždé, když s ním někdo mluvil? 

„Cože,“ vydechl zmateně, nechávaje tak etické zásady daleko za sebou, a unaveně si promnul oči.

„Tvá magie bude zpátky. Kdyby se to nelepšilo, nejspíš bys tady teď nestál,“ řekla Frigga a počkala, až Loki přikývne na znamení, že ano, tohle už pochopil, teď teprve může pokračovat. „Cítila jsem se stejně, když byl vyhnán tvůj bratr. Cítila jsem to samé, když se zhroutil Bifrost, já utíkala ven z paláce, a naproti mi šel Thor a Odin, bez tebe. Nebo když jste s Thorem odešli na Midgard. Když jsem tě spatřila v poušti, a pak na ošetřovně, a nikdo nevěděl, jestli budeš žít. Už to chápeš?“ zeptala se, po úsměvu ani stopy. „Není to magie. Běž za tím smrtelníkem. Hned.“

Frigga zněla naštvaně, a ať už o tom Loki věděl nebo ne, probudilo se u něj typické chování dítěte, ani v nejmenším zvyklého na obvykle velmi klidnou maminku ve stavu absolutní neoblomnosti, a chtě nechtě z něj vypadlo zoufalé „Ale proč?“

„Protože vsadím všechno, co mám, že se cítí úplně stejně.“

pokračování

předchozí

Share: