Mentál

Je všeobecně známo, že se Loki do problémů dostává jen kvůli tomu, co řekne. Ale schválně, zlepší se to, když se svých slov vzdá?

Pamatujete si, jak jsem kdysi zmiňovala, že mám rozepsaného něco, o čemž netuším, co to je, ale že vám to sem jednou hodím? Tak tohle je ono. Nevím, jestli pro to mám lepší popis než ten, který jsem už napsala, takže jen zmíním ty důležité věci pro čtení: Žádný pár, a jen něžný náznak vulgarity (nemůžu si zkrátka pomoct).

Jo... víte, jak jsem strašně nenápadná ohledně těch odkazů v povídkách (tak, že vás to vyloženě praští do očí, viz Mrazík v SbS), tak tady je jeden odkaz taky. Na něco, co určitě znáte. Ale vážně, uděláte mi radost, jestli dáte vědět. Protože jsem tomu taky nemohla odolat.

---

S trpělivým úsměvem si prohlížel reklamy po špinavých stěnách metra, pečlivě dodržuje zákaz očního kontaktu s ostatními cestujícími. Neměl tenhle způsob dopravy rád, ale jak se za pár let na Zemi naučil, teleportace taky nebyla nejmoudřejším řešením. Ani tak ale občas nemohl odolat pár magickým trikům.

Zrovna dneska ráno se šel projít v podobě kočky, ale jak se i u tohohle případu naučil, ani to nebylo moudré. V New Yorku zjevně nebylo moudrého dělat nic. Poprvé ho do boku nakopl hysterický puberťák s brýlemi, zcela očividný alergik, a hned pár dní poté, kdy mu modřina z žeber zmizela, se rozhodl procházku risknout znovu, tentokrát po střechách.

Kdo mohl čekat, že ho v půlce schodů chňapne stará sousedka a zbytek dne na něj bude cukrovat? V životě nebyl svědkem něčeho nechutnějšího. Tehdy vyskočil oknem. Z pátého patra. Ale to nebylo důležité.

Zkoušel už téměř všechno, čím by se mohl zabavit, tedy pokud nepočítal motorky a podobnou havěť, které nemohl přijít na kloub. Párkrát se už nehezky proletěl, a byly to nehody, které by komukoli jinému sebraly život a zanechaly po něm mastný flek. Kdykoli se takhle po nepříliš příjemném pádu zvedl a znechuceně odešel, doprovázel ho při tom potlesk všech svědků.

Auto na jeho „hni se, stroji“ také nijak nereagovalo, což mu přišlo přinejmenším drzé.

Když přes stěnu uslyšel první poznámky typu „Ten novej sice vypadá hezky, ale zřejmě nic neumí, ani mluvit anglicky, natož pracovat“, rozhodl se adaptovat ve smrtelném životě ještě víc. Co dělají lidi na Zemi? Stačilo se rozhlédnout kolem.

Ničí životní prostředí? Ano, mimo jiné, ale co dělají obyčejně?

Pracují. Nebo hledají práci. Nebo si na práci stěžují. Nebo ji jenom předstírají.

Odporná představa. Loki nikdy nemusel pracovat, a pokusil se o to jen z čiré zvědavosti, což byla vlastnost, která se mu ze všech, které měl, většinou vymstila nejhůř.

Byl 1. červen, neobyčejně krásný den, když se s neobvyklou odhodlaností vydal do města s tím, že se večer vrátí nejen s nákupem a zařízeným účtem, ale i s prací. Hned jakmile vstoupil do banky, odhodlanost se zákeřně přeformovala do zlého tušení, a jakožto bůh neplechy s hledáčkem na problémy měl až nepříjemně často pravdu, když se něco mělo stát, proto pro něj nebylo příliš velkým překvapením, když se o pár vteřin později rozlehl po budově varovný výstřel následovaný hlasitým: „Ruce vzhůru!“

Chtěl si jenom zařídit účet.

Otráveně protočil oči – dobře, tihle problémoví lidé byli něco jako jeho potomci, ať si to tady vykradou a pak jdou, na jeho požadavky to stejně nebude mít vliv. Aby příliš nevybočil z řady, zdvihl také ruce, a s úšklebkem shledal, že teď převyšuje ostatní ještě víc než obvykle. Muselo to být k popukání, škoda, že nezůstal venku.

… ale to by se tady vlastně neviděl.

Jeho úsměv zjevně také nebyl moudrý nápad, protože se mu v příští vteřině dostalo pořádné rány do zátylku, a jak s údivem zaznamenal, málem ho to na chvilku opravdu omráčilo.

„Čemu se směješ,“ zasyčel na něj asi o hlavu menší hromotluk. Byl příliš blízko, a jeho dech se mohl rovnat s dobytčím, proto se Loki instinktivně odtáhl, čímž si vysloužil nikoli ránu do hlavy, ale pistoli přiloženou ke spánku. „Hrdina, hm? V tomhle zasraným městě už jich je dost, na nic si nehraj.“

Policejní houkačky nebyly vítané ani zločinci, ani Lokim. Teď se to zbytečně protáhne. Chtěl jenom účet. V obchodě mu odpoledne zavřou a práci si těžko bude shánět večer, to je nevhodné, uvažoval se zbraní u hlavy.

„Fajn, chtěl jsem se toho vyvarovat, kámo,“ řekl kdosi zezadu, pravděpodobně mluvčí skupiny, který si jednou rukou přidržoval mobil u ucha a druhou se hrabal v menším trezoru. „Jenže jste byli moc rychlí, a my tady teď máme kupu lidí, kterým hlava prostě nesluší. Možná bych je mohl o ně všechny postupně připravit, co vy na to?“ Přitáhl si k sobě malou černošskou holčičku, která už jen silou vůle zadržovala pláč.

Loki si pomyslel, že to nemohlo být poprvé, co se stala svědkem takové události. Lidi jsou divná rasa.

„Co takhle začít tím škvrnětem? Je jich tady poměrně dost, žádná škola, rodiče vyřizují a tahají potomky s sebou, znáte to. Máte děti, inspektore?“ pokračoval vůdce skupiny, zatímco si děvčátko s chladným pohledem prohlížel.

Proboha to ne, posmutněl Loki ten den už počtvrté. Tohle bude ještě delší, než čekal.

 „To chceš jít s děckem k autu?“ štěkl ten hromotluk vedle Lokiho. „Kdyby stříleli, je jen malá šance, že tě zakryje. Co tenhle?“ A šťouchl pistolí do Lokiho hlavy. Bůh vypadal, že to sotva zaznamenal. „Je větší než my všichni, a je to sráč. Nejspíš mentál.“

Co je sakra mentál? Nesmí si to zapomenout vygooglit. Některá slova ho přistihovala nepřipraveného, a tohle bylo jedním z nich. Když si chlápek se zbraní všiml Lokiho zmatenosti, znovu do něj šťouchl.

„Stopro je to mentál, mířím na něj a on nemá tušení, o co jde. A blbě se culí. Jeho škoda nebude.“

„I mentál může bejt silnej a sejmout tě. Děcko ne,“ hádal se s ním zloděj s mobilem v ruce. „Viděl jsem tu ránu do hlavy, ani sebou necukl. Možná je to debil, ale máčka taky ne.“

Máčka…?

Ještě pár cizích slov a odcházím, umínil si Loki uraženě.

„To je fakt. Kolik těch děcek? Je jich tu aspoň pět.“

„Tahle stačí. Umíš si představit, jak to bude znít ve zprávách?“ zasmál se. „Lupiči si vzali jako rukojmí černošskou holčičku!“ zapištěl falešně. „Rasismus je v této zemi čím dál horší, mělo by se s tím něco dělat… bude z toho bordel ještě hodně dlouho.“

Zavřete hubu, vezměte dítě a zmizte, idioti. Musím si založit ten účet.

Následovalo dalších patnáct minut dohadování s evidentně zcela neschopnou policií, a už když to vypadalo, že si zloději svou malou rukojmí opravdu odvedou a její matka se kousek od přepážky zhroutí, natáhla se dívenka k jedinému člověku, který byl po ruce, a pevně se ho chytla.

Loki se s povzdechem podíval dolů, čehož litoval hned v tom samém okamžiku, kdy se střetl s obrovskýma hnědýma očima, ze kterých se proudem valily slzy jako hrachy.

Pusť.

Holčička z něj nespouštěla oči a pevně se držela jeho kabátu.

„Co je?! Jdeme!“ zařval jeden z lupičů od dveří. „Do prdele, jestli bude dělat scény, ustřelím jí hlavu!“

Loki, naprosto znechucen celou situací, nemluvě o jejím nepříliš nadějném vývoji, vzal dívčinu ruku do své dlaně, a rozešel se s ní ke dveřím.

„Co to sakra…“ ozval se jeden ze zločinců, ale druhý ho zastavil jen zakroucením hlavy.

„Čím menší scény, tím lepší. Teď do auta.“

Ano, stále byl krásný den, slunce svítilo, ulicemi proudil překvapivě příjemný vánek, lidé vypadali tak nějak klidně. Což se teď nedalo tvrdit o davu před bankou a skupinkou policistů bezradně se rozhlížejících po okolí.

„Sledujte nás, a jsou oba mrtví!“ zařval jeden z mužů těsně před tím, než děvčátko popadl a hodil jej do auta, načež do něj nacpal i mimořádně znuděného boha.

Na zadních sedačkách vládlo dusné ticho. Loki jakožto největší se musel poskládat doprostřed, po levé straně měl dítě a po pravé onoho neoblíbeného hromotluka. Holčička se k němu přitulila a začala mu plakat do kabátu. Loki se zamračil.

… můj kabát.

„Já jsem Esterka,“ zamumlala nesrozumitelně s tváří stále pohřbenou v jeho oblíbeném oblečení. „Ty jsi opravdu mentál?“ zeptala se a zdvihla k němu uslzené oči.

Řekne mi už konečně někdo, co to slovo znamená?

„Ty asi nechápeš, co se děje, viď?“ pokračovala Esterka a potlačila další vzlyknutí, jako by tím svému spoluzajatci chtěla ukázat, že jakožto ta rozumnější je schopná převzít vedení. „Oni nás pustí, až budou trochu dál. Nikdo ti neublíží,“ mumlala chlácholivě a hladila Lokiho rukáv. „Nechtěla jsem, aby tě vzali taky, já… nechtěla jsem být sama… promiň. Nemusíš se bát. Postarám se o to, aby se ti nic nestalo.“

Odvážné škvrně, pomyslel si Loki s úsměvem. Než si stihl čehokoli všimnout, chlap vedle něj se přes něj natáhl a vzal dívčin obličej do dlaně. Pak si ji k sobě hrubě přitáhl.

„Drž hubu,“ zavrčel jí do obličeje. „Ještě slovo a ten krypl přijde o hlavu. Budeš se koupat v jeho krvi.“

… krypl?

Esterka neplakala, místo toho teď ještě pevněji držela Lokiho ruku a odmítala se ho vzdát. Loki byl přinejmenším zmaten.

Možná, že kdyby mlčel celý život, byl by oblíbenější. Tohle stvoření se kvůli němu chovalo statečně, a to ho zná pár minut.

Zloděj s ní znovu zatřásl a pak ji prudce odhodil zpátky. A Loki se rozhodl, že už toho má dost. Protáhl si ruce, což sice nebylo s ocelovým sevřením dítěte vedle něj příliš jednoduché, ale i tak to pro něj bylo rozhodující gesto. Otočil hlavu doprava a na zločince se zazubil.

Čas vystoupit.

***

Policie našla oba rukojmí kousek od cesty, Loki si natrhal pár trsů trávy a s pravidelnými znuděnými povzdechy nad ztrátou času si je splétal dohromady, zatímco mu po boku seděla uplakaná dívenka a žmoulala v dlaních jeho kabát.

Opodál stojící auto, ze kterého zbyl jen kus dohořívajícího plechu, nemohl nikdo vysvětlit.

Když Loki konečně vzhlédl, měl kolem ramen odpornou oranžovou deku.

„Jste v šoku,“ řekla mu nějaká žena, poměrně mladá a hezká, ale dle ostatních ukazatelů i nepříliš spokojená se svým životem. Jemný hlas navodila s většími obtížemi, než by si při své profesi mohla dovolit. „Řeknete mi vaše jméno? Slyšíte mě dobře? Nebolí vás hlava?“

Řeknu pravé jméno, a do dvou minut jsem u SHIELDu. Řeknu falešné a budou mě tak oslovovat už navždycky. To nesnesu.

Mlčel.

„On je mentál,“ ozvala se Esterka, která byla k Lokiho škodolibé radosti taktéž zabalená v dece, ale bohužel v ní nevypadala ani z poloviny tak nepatřičně jako on. „Nemluví,“ dodala s vážným kývnutím hlavy. Loki se opřel o dveře sanitky – alespoň k něčemu tady byla – a zavřel oči. Byl naštvaný, byl vzteky bez sebe. Slíbil si, že už si sežene tu práci. Chtěl začít alespoň účtem, lepší adaptací do tohoto stupidního pozemského života, a jediné, co se mu povedlo, byl mediální zájem a k tomu deka kolem ramen. Nemluvě o té odpudivé barvě. Fuj.

Když otevřel oči podruhé, nebyla to deka, kterou měl kolem ramen, ale ruce. V první chvíli užuž zvažoval, který obranný chvat využít, ale pak si uvědomil, že to není útok, ale objetí. Vyvalil oči a ztuhnul.

„Děkuju vám, tak moc vám děkuju, ještě nikdy jsem nepotkala někoho tak čestného a statečného…“

Jsi podvodník, zbabělec a slaboch, vzpomněl si Loki na slova, která slýchal na Asgardu. Tahle planeta nakonec nebude tak špatná.

„Zachránil jste moji Esterku, moji malou holčičku… umírala jsem strachy, když jsem uslyšela ten výbuch, a sice nechápu, jak jste se z toho auta dostali, ale můžete si být jistý, že jsem vám vděčná do konce života,“ pokračovala Esterčina matka a s každým dalším slovem sevření Lokiho ramen upevnila.

To je v praxi naprosto nepoužitelné a neužitečné, pomyslel si Loki, kterého už to objímání začínalo zmáhat. Začínal zrovna zvažovat tu nejzoufalejší možnost, a sice že bude riskovat teleportaci a najde si jinou planetu pro život, když ho za ruku popadla další ženská. Pohlédl na ni dolů a povzdychl si.

„O vás se prostě lidi musí dozvědět, jste hvězda dne!“

Novinářka. Kde se tady za takovou chvilku vzala novinářka.

Ale vážně.

„Nesmíte na něj tak rychle, on vám nerozumí,“ zatahala ji Esterka za rukáv, a spíš než starost o Lokiho mozek to vypadalo na žárlivost.

Možná, začal se rozhlížet Loki, možná kdyby dramaticky omdlel, vzali by ho tou sanitkou do nemocnice, kde by měl klid. A pak by utekl. Oknem. V jakékoli podobě.

Dřív, než stačil zrealizovat svůj plán, zrealizovala Esterčina maminka ten svůj.

„Víte, vedu školku,“ povídala, zatímco za zmateným bohem zavírala dveře od auta, u kterého neměl tušení, jak se do něj za takovou chvilku dostal. „Naše děti zbožňují Avengers, pokud je znáte, nemůžou se hrdinů nabažit. Samozřejmě se občas najde někdo, kdo z trucu vypráví, že mu přijdou záporáci lepší, ale tak znáte to…“ Nastartovala, ztlumila rádio, ve zpětném zrcátku na sebe našpulila pusu a jeden pramínek vlasů si zastrčila za ucho, načež si zapnula pás, zkontrolovala dceru na zadním sedadle a konečně mohla vyjet.

Loki na ni fascinovaně zíral a přemýšlel, jestli byla absence těchto podivných rituálů důvod, proč jemu to auto nejelo. Snažil se dohlédnout na kouzelné zrcátko, ale bylo natočené tak, aby vyhovovalo řidiči. V tomhle určitě musí být něco většího, něco, na co ještě nepřišel. Možná se dá tahle domluva nějak nastavit, aby to vyhovovalo každému jinak, nemůže přece každý stejně našpulit pusu. A když otočila tím podivným kolečkem, ten nesnesitelný hlas zmlkl. Možná se dá to auto umlčet jedině takovým způsobem, možná Lokiho neslyšelo, když po něm ječel, nebo když mu vyhrožoval.

„-… tak mě napadlo, že by byli radostí bez sebe, kdyby vás potkali. Dneska měli mít původně volno, protože jsem musela do banky – ale to vy víte – ale nakonec mě ostatní maminky přemluvily, abych nechala školku běžet, a vzala to za mě sestra, takže bylo všechno v pořádku. Esterka do školky nechodí ráda, pořád si vymýšlí různé diagnózy a dokonce už nám chuděrka šestkrát umřela ve vchodových dveřích, jak moc se jí nechtělo, tak jsem si řekla, že bych jí to na ten den dětí mohla nechat projít a vzala jsem ji s sebou. Totiž, myslela jsem na všechno, chtěla jsem se s ní podívat i po nějakých šatech na to léto, když nám tak slibně začíná, ona si, nešika malá, všechny šaty roztrhne o strom nebo plot – je to hrozně akční dítě, naše Esterka. Manžel si dřív myslel, že když…“

Vyrábí se ta lákavá tlumící kolečka jenom pro auta?

Jak se Loki bohužel nemohl nikomu pochlubit, měl i takové magické triky, které se nedaly poznat. Jednoduše pohnul rukou tak, jako by to vypadalo, že si chce narovnat límec, a všechno kolem něj se ponořilo do mírumilovného ticha. Rty řidičky se pohybovaly rychleji a rychleji, ale jeho srdce bilo pomaleji a klidněji, a to bylo důležitější než informace, které mu byly tak nešetrně cpány do hlavy. Opřel si hlavu o okno a uchlácholen klidem upadl do typicky lehkého spánku.

Jak ke svému štěstí poznamenal, vzbudil se těsně před tím, než s ním začala Esterčina matka třást. Okamžitě zrušil kouzlo a rozespale se kolem sebe rozhlížel.

„Muselo vás to unavit, ti zloději a ta cesta, a promiňte, že vás budím, ale jsme tady a děti za chvilku půjdou domů a já bych chtěla, aby vás ještě stihly…“

Proč to kouzlo vůbec rušil? A proč už dávno nezmizel? Nemusel by přece nic říkat, to mentálové – jak ho nazvali – zjevně dělat nemusí. Příhodný titul pro někoho, kdo se do všech problémů dostane jen tím, že otevře pusu.

Když z auta vystoupil, ujala se ho pro změnu Esterka samotná, stejně jako v bance ho pevně uchopila za ruku a vypadalo to, že se ho ještě nějakou dobu nevzdá. Lokiho se zmocnila příšerná únava.

„Kdyby to bylo na mě,“ zašeptala dívenka s přimhouřenýma očima, „tak bych tě tam vůbec nebrala, je to banda blbců a Adele, to je strašná koza,“ mumlala horlivě, jako by Lokimu chtěla stihnout všechno říct.

Což se ukázalo jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, že se v další vteřině ze dveří vyhrnula skupinka dětí a nově příchozí obklopily jako roj včel.

Po třech odporných nesnesitelných nekonečných dusných a uřvaných hodinách byl zachráněn; a překvapivě opět Esterkou, která využila svých vědomostí a sdělila všem dětem, které jejího nového kamaráda mučily, že je mentál a že je to nakažlivé. Stále netušil, co přesně je mentál a jak by to mělo být nakažlivé – tipoval to na název sýru, ale ten přece může být maximálně zkažený, nikoli nakažlivý, pokud před ním tahle planeta neskrývala další záhady jako ty s nastartováním auta.

Těsně před tím, než se vypařil na záchod, odkud se zbaběle teleportoval do své ulice, ještě pomyslel na ubohou Esterku a její zmatek, až zjistí, že jí zmizel zachránce. Šíleně ho bolela hlava a on se nemohl dočkat, až si uvaří čaj a zahrabe se do peřin.

Netušil, proč nezmizel dřív. Možná chtěl jenom víc důkazů, že snažit se adaptovat do pozemského života byla největší blbost, které se mohl dopustit, a že přes veškeré sousedské řeči má naprosté právo se držet dál, a je úplně jedno, jestli mluvit bude, nebo ne.

Když konečně dorazil domů, první věc, kterou přes stěnu uslyšel, bylo podezřívavé: „Myslíš, že si ten novej našel práci? Vypadá, jako by měl vypustit duši.“  „Čemu se divíš, vypadá přesně jako kluk, kterýho vykopl bohatej táta na ulici. Ať maká, chlapec, jen ať maká.“

No, zas tak daleko od pravdy nebyli. I tak se Loki rozhodl to ignorovat a vzdát se neuvěřitelné chuti se jít těm drbnám představit a vyrazit s nimi dveře. A pak, když už měl uvařený čaj, rozečteného Othella na stolku, a peřiny ve tvaru hnízda, vzpomněl si ještě na něco, co chtěl udělat.

***

Ne. Tahle planeta se mu prostě nelíbí. Ať už mluví, nebo ne. 

Share: