Side by Side, 34. kapitola

Přednastavené, ale stejně nádherné ráno přeji! 

Tentokrát to není jen den, nějak se tady k tomu nemůžu dostat, mám v těch povídkách bordel. Nevím, kde co mám, občas narazím na něco rozepsaného, o čem nemám tušení, co jsem tím chtěla říct, občas něco rozepsaného ztratím a občas chci psát a nejde to přes prsty. 

Vážně moc doufám, že je to stále srozumitelné - tohle dílo myslím - protože se nějak nedokážu dostat do jiné perspektivy a ohodnotit přehlednost děje. Kdyby něco nebylo jasného, dejte mi vědět, víte totiž, že vás miluju, že jo. 

Asi to beru vážněji, než by si to zasloužilo. Nevadí, nevadí, kupředu! 

-----

Přísahal by, že neskákal do ohně. Byl si tím jistý. Proč hořel?

Všechno tak strašně bolelo. Hlava mu pulzovala, končetiny nešlo ovládat, nemohl dělat nic, absolutně nic, nemohl dokonce ani křičet. Před očima se mu střídala bílá s černou, občas jedna druhou vytlačila, sem tam se spojily, smíchaly, rozmazaly. Pak ji nahradila jiná černá, taková, kterou nelze považovat ani za barvu, jak je temná. Chtěl se rozkřičet, alespoň nějak svou bolest ventilovat, chtěl dát najevo, že žije, že potřebuje pomoc. Tak příšerná bolest ve smrti nemohla existovat. Pokud padl, měl by teď jít do Valhaly, přece jen, navzdory svému způsobu svého života skončil jako hrdina, a Valhalu zajímá smrt, ne život. 

Takhle se cítí všichni, kdo kdy propadli tím prokletým vírem? Nevyšlo mu to snad? Nemohl ani otevřít oči a zjistit, kde je…

„Maličký bůh je pořád otrava,“ řekl mu kdosi a on by se zasmál, kdyby si jen dovedl vzpomenout, jak se to dělá. Takže podstata černé díry je v bolesti a nočních můrách? Efektivní, skutečně. „AAAARGHAAA!“ ozvalo se znovu z dálky. Loki byl rád, že se nemůže hýbat, takhle sebou alespoň nemusel škubnout a ztrapnit se tak před tím zvířetem ještě víc.

Nebylo to tak, že by se ho snad bál.

Dvě obrovské ruce, které ho teprve před pár hodinami popadly kolem pasu a chtěly z něj vymáčknout duši, se ho dotkly znovu a on, v naději, že ho dorazí alespoň to monstrum, podlehl temnotě.

***

Jak už bylo známo, Bruce Banner nebyl idiot. Totiž, on rozhodně nemínil věřit tomu, že by se Loki skutečně nechal zabít, koneckonců měl právo to z dřívějších poznatků při boji tvrdit. Místo aby se připojil ke kondolencím a tichu vládnoucímu v síni, rozhodl se vyzpovídat léčitele – doufal, že ten by o tom mohl leccos vědět – aby zjistil, zda-li je možné přelstít smrt.

Jeho otázka se samozřejmě setkala s údivem, mladičký učenec na něj překvapeně zamrkal a čekal, jestli smrtelník svou otázku objasní. Naštěstí se dotazu zhostil jeho mistr, když ho jemně odstrčil pryč a vzal si toho rozcuchaného pozemšťana stranou.

„Vidím, že jste nakonec jediný, koho to napadlo,“ usmál se na něj stařec vlídně.

„Proč to neřeknete královně?“ zeptal se Bruce okamžitě.

„Ach, královna to ví,“ usmál se léčitel a spiklenecky na něj mrkl. „A král to neví jen proto, že to královna chce. Chtěla se původně vydat sama, ale vidím, že ve vás našla cenného spojence. Nechce vzbudit pozornost, pokud chápete…“

„Jistě,“ přikývl Bruce, a nikým nezpozorován opustil síň.

***

Měl pocit, že se stal svědkem něčeho, co si rozhodně nezaslouží vidět, ale byl tak fascinován tou nevídanou situací, že se nestihl ani otočit zády. Zhroucený Loki pro něj nebylo nic nového, ale to, jak si ho k sobě královna přivinula, na první pohled velmi silná a zásadová osoba s pevně daným odstupem, to bylo něco… nepopsatelně krásného.

Matky, pomyslel si s úsměvem na rtech a nechal své druhé já, aby vyplulo na povrch. Nevěděl, čím přesně to bylo, možná náhlým klidem po boji, možná Asgardskou atmosférou, nebo snad královninou přítomností, že se Hulk natolik zklidnil. Každopádně se mu to velice hodilo, teď když bral bezvědomého boha do náruče s takovou jemností, až to překvapilo jeho samotného. Frigga mu věnovala jeden vděčný úsměv, takový, který dokáže vykouzlit jedině matka zachráněného dítěte, a on si umínil, že ano, tohle všechno by mu znovu stálo už jenom za tenhle zlomek štěstí.

„Gå hjem,“ řekla královna tiše a po boku svého pozemského komplice se vydala zpátky do paláce.

***

Asgard utichal, po elfech už nebylo nikde ani stopy, občas se po ulici procházel Asgardský voják nebo Jotun, prohlíželi město, aby se mohli vydat do paláce, kde se teď rozdávalo jídlo. Sebevíc byli unavení, raději by na místě padli, než aby svou část prohlídky nesplnili a vystavili tak zemi dalšímu nebezpečí.

Byli teď velmi zranitelní, a všichni mohli jen skládat díky svému králi, který se moudře už dříve pojistil případnými spojenci, místo aby jako jeho syn vyhlašoval války na potkání. Nikdo se ani neodvažoval pomyslet na to, co by se dělo, kdyby jim teď na území vtrhl další nepřítel.

O Jotuny bylo postaráno, ať už mrtvé nebo živé. Poněkud je znepokojilo, že jsou poprvé za celá staletí obklopení maličkými Asgarďany, odpradávna jejich nepřáteli, ale většina se jen usmívala a užívala si jídla a pití. Nikdo si pořádně nevšiml, že jim chybí dvě nejdůležitější osoby, které teď byly opuštěné daleko od posledních zbytků civilizace.

Helblindimu bylo jasné, že už je konec, že jim nikdo na pomoc nepřijde. Už bylo pozdě, už dávno předtím bylo pozdě. Klečel v pustině, daleko od náměstí, mezi zbytky trosek. Jeho lid byl… netušil, kde vlastně byl, neměl je teď jak hledat. Nejspíš byli v hlavní síni a snažili se zachránit ty, kteří měli ještě šanci.

Poněkolikáté za posledních pár minut pohladil mladšího bratra po tváři.

„Otevři pro mě oči, Re. Buď tady ještě chvilku se mnou,“ zašeptal. Mladší Jotun ho nepříliš ochotně poslechl, mdle se usmál a zvedl ruku, aby králi rozcuchal dlouhé spletené vlasy.

„Nedívej se tak na mě,“ zachraptěl. „Já toho nelituju.“  Helblindimu se znovu vrátil okamžik, kdy se otočil a spatřil ho, jak před ním nehybně stojí. Chtěl do něj strčit, ať začne něco dělat, ať se nefláká. Nad tou myšlenkou se hystericky zachechtal. Býleistr se v ten okamžik hýbat nemohl, protože měl hluboko v hrudi pohřbené kopí. To, které bylo určeno pro Jotunheimského krále a nikoho jiného.

„A navíc,“ pokračoval princ tvrdohlavě, „ty stejně ještě umřít nemůžeš. Protože by to znamenalo, že budu král já… a já… já tomu dobytku vládnout nebudu.“

Helblindi ho nepustil ještě dlouho po tom, co už bylo po všem, a maska, kterou si celá ta léta udržoval, spadla. Poprvé za dobu strávenou na trůnu se rozplakal.

pokračování

předchozí

Share: