Side by Side, 29. kapitola

Přeji nádherné pondělní ráno. Proboha, zase pondělní ráno. Myslím, že budu muset změnit tohle vydávání, nemůžu psát pořád to samé přání krásného dne, když je to pořád ten samý den. Mám potom pocit, že mi život strašně rychle utíká. A to on vlastně dělá pořád, dokud si nesednu do lavice.

Tak pozoruju, že se mi tahle povídka pomalu loudá do hlubin - a to ve všech smyslech, v jakých si to dovedete představit. Abych jim to - jsem totiž neuvěřitelně milosrdný člověk - kapku ulehčila, mají tu mé oběti mí drazí hrdinové celou kapitolu, která je trošičku... pozitivnější, možná i se známkami naděje.

Nine lives se od té přeložené půlky, kterou jsem zmiňovala minule, ještě nehnulo.

Asi bych měla přestat s Agathou Christie a vrhnout se na povinnou četbu. A já si chtěla přečíst Mušketýry po dvaceti letech. A od Shakespeara a všech autorů z povinné četby čtu jenom to, co není v seznamu, takže skoro všechno. Krucinál.

A včera jsem se dívala na Hannibala. Jsem z toho nadšená. A yo, dneska Mušketýři! Předposlední díl. Asi pak budu stejně na prášky jako po třetí sérii Sherlocka. 

Tomu by se dalo říkat fandomový zápis. 

Potřebuju doktora (ne tamtoho), potřebuju lék! 

A vy - kupředu! 

-----

„Jak ti můžu pomoct? Ty máš magii a nedokážeš se tam dostat. Jak to mám asi tak udělat já?“ ptal se Fandral, přičemž pochodoval kolem Amory přilepené na stěnu kamenné krychle a občas u toho zapíchl meč do jakéhokoli elfa, který se ke své vlastní smůle dostal k naštvanému Asgarďanovi příliš blízko. „Je to iluze?“ prudce se otočil k čarodějce a neobtěžoval se potlačit naději v hlase. „Kdyby byla, mohl by ji Loki zrušit. Tak je to iluze nebo ne?“

„Mohla by,“ šeptla Amora nejistě a kousla se do rtu. „V tom případě nezbývá doufat, že se mu podaří Malekitha vyčerpat natolik, aby tuhle iluzi udržovat nemohl.“

„Tudíž můžu jen doufat, že to iluze fakt je. Kdyby byl uvnitř Thor, prorazí to kladivem,“ povzdychl si Fandral. Amora protočila oči.

„Kdyby to bylo tak jednoduché, Loki by se teleportoval jinam. Pochybuji, že je to fyzicky zranitelná iluze.“

„Hej,“ ohradil se Fandral dotčeně. „Já studoval jiný věci než nějaký druhy iluzí. Jak sakra vůbec víš, že tam je a fakt se neteleportoval?“

„Cítím jeho magii,“ pokrčila rameny čarodějka, jako by neznala banálnější otázku. Blonďatý bojovník jen klapl pusou a dál zamračeně zíral do zdi, připraven skočit po první prasklině, která se objeví.

***

I se svým počátečním pesimismem to vypadalo, že značně přecenil své síly. Provokace mu možná získala čas, ale až pozdě si uvědomil, že žádný čas nepotřebuje, tak na co ho získávat? Mohl zemřít teď nebo o chvilku později, lákavá to nabídka v obou směrech. Loki se chmurně pousmál, když se s trpitelským povzdechem zvedl ze země.

„Už ti žádnou šanci nedám,“ ujistil ho elf a bůh neplechy bezstarostně pokrčil rameny, ačkoli mu celou hlavu zaplňoval jeho vlastní niterní křik. Nechal si pak v rukou objevit hůl s ostrými konci, takovou, kterou používal na cvičišti proti Thorovi, který se v takových případech laskavě uvolil k meči.

Ve stájích bylo chladno a světlo… světlo? Jak tady sakra mohlo být světlo?

Ach.

Když ho Malekith vlákal do pasti, nebyla iluze ta stáj. Stáj tam byla celou dobu, iluzí byl až tenhle neproniknutelný útvar. Což by vysvětlovalo to světlo, které se tu nemělo prakticky z čeho brát. Dřív by si tak triviálních ukazatelů všiml dřív. Stupidní smrtelník a jeho vliv na Lokiho mozek!

„Říkalo se o tobě, že jsi inteligentní,“poškleboval se elf, když poznal, že si Loki iluzi konečně uvědomil.

„To jsem se ještě setkával s nadprůměrně chytrými bytostmi. V poslední době to s mou společností jde z kopce,“ odvětil Loki opět tím tónem, který rozhodně nenaznačoval situaci, ve které se právě nacházel.

Přemístil se za Malekithova záda a napadl jej. Elf se ladně otočil, zachytil hůl a jen pár centimetrů od svého boku ji odvrátil jiným směrem. Druhou rukou popadl vlastní zbraň a zamířil na Lokiho krk.

Útok však zastavily další dvě ruce, a ty tam rozhodně neměly co dělat. Malekith na okamžik zpanikařil, že jeho iluzi snad někdo porušil a on teď proti sobě bude mít bojovníků víc, ale když si všiml, že je to jen Lokiho klon, znovu se uklidnil.

„Školácké triky na mě neplatí,“ uchechtl se.

„Školácké triky se rok co rok zdokonalují,“ ujistil ho Loki sebejistě a nechal klon zmizet. Namísto něj tam teď stál vzteklý dvoumetrový vlk.

To není možné, pomyslel si Malekith zmateně. Nemůže udělat něco jiného ze svého vlastního dvojníka. Leda by ten dvojník nebyl dvojník. Loki se za jeho zády rozesmál.

„Nehraj si se mnou,“ zavrčel na něj elf výhružně a zvíře od sebe odrazil. Nezmizelo ani po škrábnutí dýkou. Takže to nemůže být dvojník. Ale dvojník nemůže být něčím jiným než ten, kdo ho vyvolal. To je zkrátka nemožné.

Hraním si člověk přijde na různé věci, od nalezení doposud neexistujících cest do jiných světů až po zjištění, že magii lze zdokonalovat až k téměř nekonečným hranicím, usmál se Loki pro sebe, když tak sledoval Malekithův zmatený výraz. K elfovi se právě přidaly další dvě Lokiho kopie, každá v jiné podobě. Teď byl Malekith obklopený obrovský vlkem, medvědem a něčím vzdáleně podobným, avšak stejně ohromným rysem, a nakonec i jedním Lokim, který Lokim vůbec nebyl.

Elf ztratil trpělivost velice rychle, když už schytal čtyři rány, každou od jednoho dvojníka. Prudce roztáhl ruce a všechny kopie seslal k zemi tlakovou vlnou. Silnou tlakovou vlnou, která Lokiho sice připravila o klony, ale Malekitha o iluzi.

A to bylo jeho prioritou, jak s úsměvem zaznamenal, když se do stáje nahrnula Amora a v těsném závěsu za ní i Fandral. Ten se vydal k Lokimu, a protože bůh stále napůl ležel na zemi, když ho tlaková vlna srazila k zemi, pomohl mu bojovník s úsměvem vstát.

„V pohodě?“ zazubil se.

„Naprosto,“ přikývl Loki a v hrudi se mu rozlilo podivně příjemné teplo.

***

Když si Tony ještě před chvilkou stěžoval na žalostně malý počet šťastných konců, které mohl kdy zažít, ještě netušil, že za pár minut po tom bude třást se svým přítelem a křičet na něj, ať se proboha probudí, že teď nemůže spát. Tony si byl však bolestně vědom, že Steve nespí.

Ještě nikdy v životě si nepřipadal tak strašně zbytečný. Rozhlížel se kolem sebe, kapitánovo tělo napůl v náruči, napůl v prachu rozbořeného domu. Potřeboval Bruce, potřeboval Thora, kohokoli, kdo mu teď mohl říct, co má dělat. A kam zmizel Loki? To ho prostě položil na postel a šel pryč?

To znělo divně.

Řev.

S křikem za zády neměl nikdy dobré zkušenosti. Automaticky popadl nejbližší zbraň, která se v dosahu válela, a otočil se s ní čelem k tomu, který se proti němu právě vrhl. Kupodivu tenhle elf neměl zbraň, tudíž nebylo tak těžké ho zabít. To ovšem neznamenalo, že to Tonymu nedalo práci. Bojovat proti tvorovi, jehož sílu ani schopnosti nejde ani v nejmenším odhadnout, je značně frustrující.

Kratičký meč po delším zápolení skončil v elfově krku a Tony se mohl vrátit k Stevovi. Ruce se mu třásly a on se modlil ke všem svatým, na které si jen mohl vzpomenout, aby byl kapitán naživu. Nestihl ho vzít ani na striptýz. To bylo na předních příčkách jeho seznamu věcí, které chudákovi Stevovi mínil provést.

„Dobře poslouchej, protože už to nikdy neuslyšíš,“ zavrčel na něj a znovu s ním prudce zatřásl. „Neumírej, já tě prosím!“ Steve se zamračil a něco nesrozumitelně zamumlal. Stark ze sebe vyrazil vítězoslavný skřek a pomohl kapitánovi do sedu, načež si ho rychle přitáhl do náruče.

„Ty nadpřirozenej zmetku. Slyšel jsi, co jsem ti říkal?“

Steve na něj jen nechápavě mrkal.

„To je dobře,“ přikývl Tony spokojeně a pomohl mu na nohy.

pokračování

předchozí

Share: