Vykoupení, 20. kapitola

Ta-da! 

Abyste se nedivili, proč sem místo pozdravu píšu tuhletu věc... ta-da, protože je tenhle článek stý zveřejněný! Neobtěžujte se, vím, že to absolutně nic neznamená, ale pro mě jo. Už když tam bylo tak šedesát, strašně jsem se těšila na stovku, a ta-da, teď je tady. Tak mě nechte si to užít a dělejte, že je to něco jako výročí. Vzhledem k tomu, že už jsem chtěla několikrát skončit. Jinými slovy ta-da!

Berte tu sviňárnu, co jsem na vás tady připravila, jako dárek. Ale když já jsem se tak těšila, že vás překvapím, a jsem si jistá, že se mi to povede, dle vašich komentářů u minulé kapitoly. Ale nebojte, v příštím díle vám to vynahradím, slibuju. 

A děkuju za ty komentáře. Taky za maličkou inspiraci od Werewolf of Darkness! Jestli si tohle přečteš, poznáš se tam. :) 

Dneska jsem začala s překladem Nine lives a málem mě to složilo už ze začátku. Je to nějak... těžší. 

***

Naděje

„Nečekala jsem, že se vězni budou držet ve strojovně. Nevíš náhodou… kde je tady takový to… můstek?“ vykoktala jsem ze sebe, když se mi konečně povedlo vstát.

„Nejsi ve strojovně.“

„Jsou tady stroje!“

„Všude jsou stroje.“

„Ale proboha,“ povzdychla jsem si teatrálně. „Jestli ty nejsi Lokiho dcera.“

„A ty jeho žena,“ přikývla černovlasá holka na vědomí, že mě poznává. „Nedivím se, že mu moje matka nevyhovovala.“

Zavládlo ticho a ta věc, co ji mám v hlavě, začala vytvářet závěry.

 „Takže mu vyhovuju?“ zeptala jsem se s perverzním úsměvem.

„Muži mají odjakživa slabost pro ženy bez mozku,“ odvětila chladně.

„Ty potvoro!“ zapištěla jsem asi o půl minuty později, když mi došlo, co tím chtěla říct. „Na to, že jsi v cele, si docela vyskakuješ.“

Vypadalo to, že můj argument uznává a to, co se mi chystala říct, raději spolkla.

„Takže jsi sem přišla na záchranu?“ ušklíbla se nevěřícně.

„Tak trochu. Jen jsem doufala, že v jiném pořadí.“

„To znamená, že jsi mého otce ještě neviděla,“ přikývla pochmurně. „Já ho jen slyšela.“

Zavládlo další ticho, při kterém se mi stihl párkrát nepříjemně zhoupnout žaludek.

„Doufám, že jenom mluvit,“ zašeptala jsem.

„Křičet.“

Dělalo se mi nějak mdlo. Možná to bylo tou uzavřenou místností, možná vědomím, že Loki nejspíš už nežije, možná holkou, která vypadala, že je v mém věku, i když musela být o pár století starší. Měla smaragdové oči jako Loki, akorát světlejší a chladnější. Stejně černé vlasy jí padaly v měkkých vlnách až na ramena. Byla nádherná. Doufám, že její matka tak hezká nebyla.

„Moji bratři jsou ve vedlejší místnosti,“ sdělila mi. „Jsou ještě mladí a vyděšení. Osvoboď mne a já už se o ně postarám.“

„Jsi vládkyně podsvětí a nechala ses chytit. Mám ti věřit, že tě nechytí znovu?“ zeptala jsem se jako ostřílený bojovník a doufala, že jakmile ji pustím, nesežere mě zaživa.

„Nemám proti sobě armádu ani vlastní služebnictvo. Myslím, že pár hloupých Chitauri zvládnu,“ zasyčela uraženě. Dobře, z nás dvou to tady byla zjevně ona, kdo už někdy někoho zabil. Jakým způsobem, to už byla druhá věc.

„Ale… co já?“ zeptala jsem se, aniž bych se starala, jak slabě a uboze to zní. Tak trochu jsem doufala, že mi řekne, co mám dělat, kam mám jít, co si mám počít. Její oči se zabodly do těch mých a mně přejel mráz po zádech.

„Někam se schovej. Přece tady nejsi sama,“ navzdory chladnému pohledu mluvila jemně a tiše, jako by pochopila, že před sebou nemá hrdinného zachránce, ale k smrti vyděšenou a k tomu ještě neuvěřitelně blbou kolemjdoucí.

„To je fuk,“ vyhrkla jsem rychle, možná abych dala najevo, že se nebojím, snad abych jen zadržela potupné slzy. „Teď mi řekni, jak tě odtud dostanu.“

***

Čekala jsem hieroglyfy, hádanky i zkoušky, ale že musím povolit páku kousek od cely, to mě vyloženě šokovalo. Asi jsem pořád čekala něco úžasného, nevídaného a nadpozemského. Hel se protáhla, pak se zhluboka nadechla a nechala kolem sebe poletovat malé zelené pramínky magie. Pohled se jí vyjasnil a ona mi dokonce věnovala úsměv.

„Na tohle jsem čekala celou věčnost,“ přiznala a pramínky magie se na její slova jen nadšeně zatřepotaly, jako by s ní souhlasily. „Teď můžeš najít své přátele. O své bratry se už dokážu postarat.“

„Určitě?“ zeptala jsem se zdvořile a za zády křížila prsty, aby si to nerozmyslela.

„Naprosto,“ zlomyslně se usmála. „A doufám, že budu mít hodně protivníků,“ dodala temně a v místnosti mě nechala samotnou.

„Alice, sakra, jestli se neozveš… Alice! Ali!“

„Jo?“ houkla jsem do sluchátek, které jsem dosud úspěšně ignorovala.

„Jsi v pořádku?“

„Neptej se mě pořád, Tony. Nemáš co dělat?“

„Neser mě,“ zavrčel. „Kde jsi?“

„Hej, když se zeptám já tebe, kde jsi, budeš schopný mi odpovědět?“

Ticho. Chrastění.

„Ne,“ přiznal sklesle.

„Ha!“ křikla jsem vítězoslavně, ačkoli k vítězství to mělo daleko. „Kašli na to. Našla jsem Lokiho dceru,“ oznámila jsem mu, jako bych právě nestála po kolena ve vodě – u které jsem stále nevěděla, co v kosmické lodi může dělat – a nepřemýšlela nad tím, kolik minut budu pravděpodobně ještě naživu.

„Co teď s ní?“ Zněl opravdu nešťastně. Asi si pořád myslel, že je to nějaké neschopné batole. Nemusí vědět, že kdyby ji viděl, probudily by se jeho playboyské pudy, to tady nikdo nemá zapotřebí.

„Coby,“ pokrčila jsem rameny. „Je na svobodě a pravděpodobně už někde vraždí. Takže jestli potkáš babu, která vypadá stejně jak Loki, nestřílej po ní.“ Snad to nevyznělo tak špatně, jako jsem to slyšela.

„To snad zvládnu. Ale kdybych potkal Lokiho, tak neručím za to, že ho nestřelím.“

„Můžeš,“ usmála jsem se do prázdné chodby a opatrně se brodila vodou. „Tony?“ zašeptala jsem.

„Jo?“

„Zvládneš na mě mluvit?“

Tonyho lítost jsem vycítila i na tu vzdálenost. Napřed do vysílačky zafuněl, jako by zvažoval, jestli má cenu mě seřvat za to, že jsem nezůstala na Zemi, ale pak se rozhodl, že mi místo toho zkusí pomoct. V duchu jsem si udělala poznámku, že mu za to musím později poděkovat. Moc.

Po celou dobu mého podezřele tichého bloudění po lodi mě doprovázelo Tonyho vyprávění o tom, co všechno teď Sigurd provádí chudákovi Clintovi. Při představě lukostřelce, jak visí za nohu od stropu, mi bylo mnohem líp.

„A je ti jasný, že s nima budeš mít doma peklo,“ mluvil dál. „Ten malej je stejnej spratek jako jeho otec. Budeš muset chodit na jógu nebo si hrabat zenovou zahrádku.“

Nevím, čím přesně jsem se řídila. Možná jsem si říkala, že to budu střídat. Občas zabočím doprava, občas doleva. Vlastně jsem docela doufala, že na nikoho nenarazím, že to mí bojeschopní kolegové zvládnou a najdou Lokiho, že já už narazím maximálně na nějakou kosmickou krysu a pak se vrátím domů na záchranu Clinta a převzetí Sigurda. To byl jediný druh záchrany, který jsem byla více méně schopná zvládnout.

V kapse jsem měla malý zmuchlaný papírek a odmítala jsem ho na tak odporném místě vůbec vytáhnout. Nemohla jsem ho z hlavy dostat už od chvíle, co se za mnou zavřely dveře do naší malé kosmické lodi. Nechtěla jsem ho vytahovat, aby si nemysleli, že té cesty lituju. Nechtěla jsem být přecitlivělá a slabá jako doteď. Tak jsem fotku svého vlastního syna nevytáhla a místo toho ji drtila v ruce pokaždé, kdykoli mě napadlo, že se už nemusím vrátit.

To nebylo tak zlé. Mně už to konec konců bude jedno.

Ale co když se nevrátí Steve. Co když se nevrátí Tony, Thor nebo Bruce. Nataša. Co když nepřežije nikdo kromě mě? Budu je vidět umírat a nebudu moct udělat absolutně nic, možná si tak zbraň přiložit k hlavě a zmáčknout spoušť s myšlenkou na to, že Clint nejspíš Sigurda vychovávat nebude, a on tak skončí v děcáku, kde ho budou šikanovat kvůli modré kůži… nebo ho možná dají do nějaké laboratoře a budou ho zkoumat jak nějakého mutanta.

Je to syn jedné blbky a jednoho prince.

A nebude mít vzpomínku. Možná jednu zmuchlanou fotku, u které ani nebude vědět kdo na ní je, protože mu to nebude mít kdo říct. Mé vybavené vzpomínky na naivní přání, že jednou vstoupím do pokoje a spatřím je oba, Lokiho i Sigurda, jak si spolu hrají nebo povídají, mě teď bolely, jako kdyby mě někdo nutil polykat žhavé uhlíky.

Takhle chutná ztráta naděje, zřejmě.

Měla jsem chuť si zničeně sednout do té špinavé vody a přidat do ní pár kapek slz. Nejspíš by to u pár kapek neskončilo. Mohla jsem přijít o rodinu i o byt, o budoucnost, o školu, o kamarády, a v životě jsem kvůli tomu nebrečela. Přišlo mi to zbytečné. Ale jak bych takhle mohla myslet, když jsem uvězněná na nějaké stupidní lodi, kde je možná někde schovaná mrtvola člověka, kterého bůhvíproč miluju, kde jsou různě rozmístění lidi, které mám ráda a které jsem vystavila nebezpečí, a tam dole je můj malý syn.

Prakticky jsem zahodila naději na lepší život.

„Ali,“ slyšela jsem Tonyho ve sluchátkách, když si uvědomil, že už ho nejspíš dávno nevnímám. „To bude dobrý. Najdeme ho, zmlátíme ho a vrátíme se všichni domů.“

předchozí

pokračování

Share: