Vykoupení, 15. kapitola

Yo, nějak se tu roztrhl pytel s dalšími pisálky! A co víc, úžasnými pisálky. Jsem z toho šťastná, když vezmu v potaz poněkud vadnoucí aktivitu u sebe. Ale v poslední době jsem nedobrovolným účastníkem všech zbytečností, které se v okolí naskytnou. Včetně návštěvy tety jedné tety, kterou jsem v životě neviděla a přesto se po mně chtělo, abych ji znala.

Stížnosti stranou. Teď si vyhradím místečko pro velké pardon za to, jak to tady chcípá - a já společně s tím, a ještě jedno místečko pro velké díky všem komentujícím nadšencům, které neodradí opisování nezjistitelného kódu. A rovnou tak vyzývám nové pisálky, které si v nejbližší době přidám do seznamu oblíbených v menu... KUPŘEDU!

***

Začarovaný kruh

„Jenom děláme to, co po nás chce. Nemůžeš prostě-…“

„Si piš, že můžu.“

„Děláš to kvůli ní? Ona si toho chlapa vzala, musela vědět, že se jednou takové situace dočká.“

„Možná nevěděla, že do toho všeho bude žít u mě a narodí se jí modrý dítě.“

„Ale to už je zase její problém. Proč do toho taháš všechny? Kvůli svým citům chceš vystavit nebezpečí všechny z nás?“

„Nebezpečí máš v popisu práce.“

„Ale ne to zbytečné.“

Nerada jsem to přiznávala, ale Nataša měla pravdu. Měla ji vlastně poměrně často, a chudák Tony se ani nemohl ohánět urážkami jako by to dělal vždycky, kdyby se někdo opovážil ho zahnat do kouta. Jenže Nataša by mu jednak párkrát vrazila, a jednak měla mnohem lepší argumenty.

Navíc se nedá příliš hádat s člověkem, se kterým souhlasíte.

„Ona si zvykne. Pořád je možné, že se Loki vrátí. Je dost silný,“ ozvalo se z kuchyně po delší odmlce. Nataša už nezněla rozčileně, zato ale cíleně smířlivě. Asi vycítila Tonyho nejistotu. Nejistoty se dá dobře využít.

„Nedělám to jenom kvůli Alici,“ ozval se Tony a já se usmála.

„To dítě?“

„Sigurd,“ opravil ji místo mě.

„Lokiho v životě neviděl a myslím, že o nic nepřijde, když ho ani neuvidí. Ještě by skončil jako zajatec nějakého pomateného mimozemšťana. Tohle je jeden začarovaný kruh, Starku. Nezvládneme je bránit donekonečna. Loki udělal navzdory své inteligenci ukvapené rozhodnutí. Víš proč? Kvůli dětem. A ty ses nějak chytl v roli náhradního otce. Nemá cenu ti snad říkat, že tě to v tvých rozhodnutích značně ovlivňuje.“

„Přestaň mi tady vykládat terapeutické domněnky, víš moc dobře, co si o nich myslím.“

„A stejný názor mám já na odbočování od tématu.“

„A co mám dělat,“ zašeptal Tony rozčileně, jako by věděl, že kdybych uslyšela sebemenší podezřelý zvuk, vběhnu do kuchyně a vytáhnu z nich celý předchozí rozhovor. Nebylo třeba, když jsem ho stejně slyšela. Celkově byla Natašina přítomnost v kuchyni podezřelá, když byla celé dny zavřená u sebe v pokoji nebo v tělocvičně.

„Prostě na ten zítřejší výlet nebo co to je – záchrannou akci – zapomeň.“ Bylo ticho a já si všimla, že si okusuju klouby na ruce. S bolestným syknutím jsem si obě ruce vrazila do kapes.

Pak, druhá věc byla, že bych přísahala na vlastní život, že o mně ta ženská ví. A nejspíš chtěla jen Tonyho donutit, aby s ní souhlasil i v mé přítomnosti. Měla bych jí za zlé tu odpornou škodolibost, kdybych jí zároveň nebyla tak vděčná, že mě neprozradila.

Začínala jsem mít výčitky. Vlastně už jsem je měla dlouho. I přes veškerou zaslepenost Lokim jsem si stále uvědomovala, že chtít tady po všech, aby se pro něj vydali bůhvíkam, není moc ohleduplné. Mohla jsem se zkusit vymluvit na to, že se Thanose a spol. stejně potřebují zbavit, ale to byl jen ubohý pokus, kterému se mé svědomí mohlo leda vysmát.

Stála jsem teda těsně za vchodem do kuchyně, rádoby ležérně se opírala o stěnu a s okousanýma rukama v kapsách hleděla do protější zdi. Dokonce mě napadla představa, že bych tu loď ukradla a vydala se kamsi do vesmíru sama, ale tahle debilita byla naštěstí dočasná. Pohlédla jsem na dveře do svého pokoje. Tam uvnitř teď spal můj syn a já právě plánovala, že se prostě seberu a odletím do kosmu pro jeho povedeného tatínka, který by čistě teoreticky měl být schopen se o sebe postarat.

Má hloupost zjevně neznala mezí – a byla jsem v tom utvrzena právě faktem, že jsem se i po tomhle uvědomění celkové absurdity držela svého předešlého plánu. O tvrdohlavosti tady nemohla být řeč. Prostě jsem tam chtěla.

Zapadla jsem zpátky do pokoje, opatrně a více méně ladně, abych tu malou potvoru nevzbudila, a posadila jsem se ke stolu. Pak jsem si se zlomyslným úsměvem vzala tužku a papír, což by sama o sobě nebyla tak škodolibá činnost, kdybych se ovšem nerozhodla psát.

***

Rázné a zřetelné zakvíknutí mě upozornilo, že je Jeho Veličenstvo připraveno na zážitky dalšího dne. Hleděl na mě z postýlky a nevinně mrkal. Proboha, doufám, že to není reinkarnovaný Loki. Sigurd se zakřenil, jako by mě slyšel. Rozhodla jsem se nepřemýšlet.

Postýlka mu nevyhovovala, tudíž si směle ustlal v mé náruči a začal mě tahat za vlasy. Pak přišel Steve s tím, že mi to sice nerad říká (když už je mi toho tolik zakázáno), ale že mi už nedovolí chodit na nákupy, že tím ohrožuju jak sebe, tak i veškeré svobodně nakupující obyvatelstvo.

A já si byla jenom více jistá, že pro Lokiho prostě poletím.

***

Ještě ten den jsem zjistila, že se nějaký idiot rozhodl mi vyhovět.

Vlastně to začalo nevinně – ostatně jako všechno, co nepříliš nevinně končí. Další várka skútrů, a já si byla jistá, že už poslední, se odchýlila od své obvyklé přistávací plochy a spadla Clintovi do pokoje. Buďto se Loki mstil, nebo ztrácel mušku.

To nebylo tolik důležité jako detail, že se z Bartonova pokoje ozval výkřik nehodný pouhého leknutí.

Lukostřelec měl nadvakrát zlomenou ruku a lehčí otřes mozku. Nataša se ho ujala jako ztraceného štěněte a rozhodla se, že její nenávist k Lokimu byla dosud čistě symbolická, a že odteď už ho nenávidí z celého srdce.

Chtěla jsem se jí zeptat, jak to bez něj dokáže, ale Steve, který se ukázal jako poměrně dobrý čtenář lidské mysli, mě stihl vypakovat z pokoje dřív, než ze mě cokoli vypadlo.

Bylo sice trošku netaktní se více starat o výlet do kosmu než Clintovo blaho, ale při soužití s Lokim se po taktu ani neštěklo. Asi jsem si prostě zvykla.

„Takže se to odkládá?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem, zatímco jsem se Sigurda snažila navléct do trička. Má snaha byla přijata pohlavky a podivnými bojovými pokřiky. Tony, který mě pobaveně sledoval a počítal skóre, zpozorněl a zapnul v hlavě kód „dávat pozor na slova“.

„No,“ začal a šel si pro jistotu nalít skleničku. „Legolas je poměrně důležitá část týmu, víš… a Nataša bez něj letět nechce… ona vlastně nechtěla ani tak, ale doufal jsem, že to přes noc nějak zmáknu.“

Došlo mu, že kód „dávat pozor na slova“ právě nemálo decentně porušil.

„Slyšela's to, že?“ zeptal se po tom, co si frustrovaně plácl dlaní do čela. Jen jsem se usmála a natrhnuté mini tričko hodila za hlavu. „Fajn. Takže to můžu vynechat. Pak padl návrh, že by se tam vydal jenom Thor…“

„Blbost,“ sdělila jsem svůj cenný a přínosný názor.

„Na čemž jsme se s výjimkou Thora shodli,“ dodal.

Má přesvědčovací taktika byla na dlouho, ale s přivřenýma očima se dala nazvat spolehlivou. A bylo těžké se u toho dívat na Sigurda, jehož úsměv teď nějak uvadal. Tony nebyl nadšen, ale uznal, že pomoc by se hodila. Když se snažil nadhodit, že by mohl prostě vzít někoho ze SHIELDu, rázně jsem to zamítla. Neschopná, smrtelná a bez sebemenšího výcviku jsem si ten den dupla, že si vezmu zbraň a poletím pro svého manžela.

Sigurd se poprvé rozplakal.

Asi se mu nelíbilo tričko.

předchozí

pokračování

Share: