Side by Side, 18. kapitola

Krásné středeční ráno, drazí! Žádost o odložení cihel si nechám pro sebe, tentokrát. Jinak vás čeká o něco delší kapitola. (Vůbec neměla být dlouhá, jen jsem se ke konci rozepsala a přestala jsem až po dvou stránkách.) Zbožňuju debaty. Tak si ji užijte. Totiž, zastesklo se mi po ostatních Avengers.

Ahahaha! Nějak se mi to začíná motat. A rozjíždět. Nervózně tady poskakuju po židli a stále se nemůžu vzpamatovat z toho hrozného filmového konce. Loki by měl dostat vlastní film. Vsaďte se, že ho dostane. Má svět na kolenou, a to ani neexistuje.

Děkuju vám za komentáře, podporu, další trpělivost (ohledně toho opisování kódů to jinak nejde, jsem vám vděčná, že se na to prostě nevykašlete).

Kupředu!

-----

„Pro tvé dobro doufám, že se mi tohle jenom zdá,“ zabručel Helblindi, když se ten uzlíček nervů, který doteď objímal, zničehonic roztřásl.

„To je jenom škytavka. Z toho křiku a tak, víš…“ vzlykl Býleistr, který za posledních dvacet minut vypadal, že se minimálně o metr zmenšil.

„Norns, kdyby tohle někdo viděl…“ rozhlížel se Helblindi znepokojeně. „Přestaň řvát. O to, aby zmizela, se postarám já. Dohlídnu na ni, slyšíš? Nemusíš už ji vůbec vidět.“

Jeho slova neměla takový účinek, jaký očekával.

„Můj králi! Pane!“ zařval kdosi z chodby a vteřinu na to se rozlétly dveře dokořán. Helblindi bratra automaticky odstrčil a jakmile sluha vběhl do místnosti, naštvaně na Býleistra ukázal prstem a úplně jiným jazykem na něj začal ječet.

Takhle ho lid zná, takhle ho znát bude.

„Omlouvám se, můj pane,“ uklonil se sluha hluboce, aby se případně vyhnul stejnému osudu, který postihl mladého prince. Jestli se Jotuni spolu na něčem někdy dohodli, pak na tom, že by všichni do jednoho radši zemřeli, než aby poslouchali králův řev. Jeho slovník byl vskutku legendární.

„Co chceš?“ odsekl Helblindi a znovu vrhl rádoby naštvaný pohled na Býleistra, který se teď krčil v koutku, nevěda, jestli má být více nešťastný ze ztracené lásky nebo praštěného bratra.

„Snoubenka vašeho mladšího bratra míří do věznice… už zabila několik stráží… zuří, pane, ona strašně zuří!“ vykoktal mladý obr nedočkavě. Teprve teď si Helblindi všiml, že je od krve.

„Nikoho tam neposílejte,“ řekl pevně. „Postarejte se o zraněné a mrtvé.“

Sluha vděčně přikývl a vycouval z místnosti.

***

To je vrchol.

Ona… právě… dostala… košem.

Z rukou jí vystřelilo zářivě růžové světlo a poslalo na onen svět už sedmého strážného, nevinně pochrupujícího při směně. Hlídal jenom jednu celu, a z té se už několik hodin neozvalo nic podezřelého. Když se podíval dovnitř, obávaje se, že se ten Asgardský mág teleportoval pryč (ačkoli zcela jistě nemohl), spatřil jen jednu přikrývku a pod ní něco, co vzdáleně připomínalo dva nepřirozeně zkroucené lidi. Jen nad tím nadzvedl obočí a zakřenil se. Pak, když se otočil, že si dojde konečně sednout, se mu před očima mihla růžová skvrna a pak… prostě přestal existovat.

Amora vztekle zaječela a plamen, který se jí zjevil v dlani, oddaně plnil veškerá její přání. Celý palác, z velké míry tvořen jenom ledem, se jí právě rozpouštěl pod rukama. V ledové vodě už byla po kotníky, a hladina se rychle zvyšovala. Vrazila do cely a zamířila na deku. Znovu vytrysklo to oslnivé růžové světlo. Pokrývka se ani nepohnula.

Čarodějka zhluboka oddychovala. Pak pomalu přistoupila blíž.

„Vážně jsem si kdysi myslel, že jsi chytrá,“ ozvalo se jí za zády. Než se stihla otočit, Loki ji hrubě odstrčil. Narazila do zdi a zavrčela na něj:

„Co jsi mu řekl?“

„Tvému snoubenci?“ zeptal se Loki s nevinným zamrkáním.

„CO JSI MU ŘEKL!“

„Sebevíc je to podivné, nebylo třeba využít umění slova. Vlastně jsem neřekl ani jedno,“ řekl a k Amoře se přiblížil. Pak ztišil hlas. „Asi bych na tebe neměl být zlý,“ zašeptal. „Musí to být těžké, žít tak dlouhý život bez jediného stvoření, které by tě milovalo. Nechtěl tě mladší princ Asgardu, a nakonec ani vždycky tak poblázněný starší. A co se týče toho třetího objevu, myslím, že je to dostatečný důkaz, že bys měla mířit se svým vkusem krapet níž,“ uchichtl se jako dáma na čajovém dýchánku, kde se hlavním tématem staly očekávané klepy. Amora se třásla vzteky.

„Ach,“ ušklíbla se. „Pak bych ti měla ukázat, jaký je takový život bez lásky. Přijdeš o všechny, Laufeysone. Seberu ti všechny, kdo se na tebe byť jen usmáli.“

„Moc lidí to skutečně není. Vážně tady vyhrožuješ tím, že se pokusíš zničit královskou rodinu? Nedostala jsi ani Thora, a že to není zrovna oříšek,“ posmíval se Loki.

„Pravda. U bohů asi nepochodím,“ usmála se Amora mile. Pak luskla prsty, a objevila se až u Tonyho, který dosud stál zády opřený o zeď a snažil se zdokonalit v neviditelnosti.

„Ale no tak, já nejsem ten pravej,“ zaskučel skoro až prosebně, když ho čarodějka popadla a přitáhla k sobě. Loki by ji byl dávno přizabil, kdyby jen mohl používat kouzla. O to víc ho znervózňoval fakt, že čarodějce jejich vězeňské omezení žádné problémy nedělá.

„Nerad to přiznávám, ale Stark má pravdu. Musíš už být opravdu zoufalá, když se mi snažíš vyhrožovat jeho životem…“ zívl znuděně.

„No vidíš,“ mávl k němu rukou Tony, vděčný, že najdou společnou řeč aspoň v něčem. Amora se k němu naklonila a dramaticky zakoulela očima. „Před ním to utajíš, on je k takovým věcem slepý, Anthony Starku. Ale já to v tobě vidím.“

***

„Nikam nejdeš, ještě se ti něco stane. Děvka jedna bláznivá, napřed si spadne na mou půdu a pak mi ničí palác,“ mrmlal král Jotunheimu, zatímco jednou rukou odstrkoval mladšího bratra a tou druhou přejížděl dlaní po rozpouštějících se stěnách, které se pod jeho dotykem pevnily. „Tohle není jen tak obyčejný oheň, bere to vážně. Fajn, já umím být taky vážný.“

„No tak mě pusť,“ skučel Býleistr. „Promluvím s ní, je rozrušená, to už ženy bývají.“

„Znalec promluvil. Běž zpátky do síně.“

„Neublíží mi!“

„Nemluvím k tobě jako bratr, ale jako král! Mám tvé neuposlechnutí brát jako zradu?“ zuřil Helblindi a znovu do mladšího obra strčil. „Znovu už to opakovat nebudu.“

Pak pokračoval v cestě do vězení. Sám.

***

„To je vážně hezký… uh, vážně. Ale… proč?“

Thor nervózně postával za dveřmi balkonu a odmítal jít dovnitř. Venku pršelo, občas se mihl blesk. Steve se už dobrou půlhodinu snažil boha přesvědčit, že se na něj nezlobí a že pokud nepůjde dovnitř, teprve s tím začne. Avengers, věrně hlídajíce Tonyho věž, se právě dozvěděli o tom, že by se jim válka čistě teoreticky mohla vyhnout.

„Otec se rozhodl, že po tom… po té Lokiho invazi by bylo lepší, kdyby se vaše země zotavovala místo další války, která s vámi nemá nic společného. Došlo by jen k dalšímu poškození… a to já nedovolím,“ křikl bojovně a ruka mu vylétla k nebi tak prudce, až z něj odlétlo pár kapek a nebe prořízl další blesk.

„Eh,“ ozvaly se Bannerovy lékařské smysly pro zdraví. „Dobře. A co kdybys šel teď dovnitř? Promluvíme si.“

„Myslel jsem…“

„Nikdo z nás by nedokázal nechat štěně na dešti,“ zachechtal se Clint od baru, kde pravidelně využíval Tonyho nepřítomnosti.

Když se Thor konečně nechal přemluvit a sedl si na pohovku, odložil Mjolnir a sepjal ruce. Jeho kolegové na něj zírali.

„Nemám ty informace, které byste jistě rádi znali,“ řekl po chvilce. Steve se zamračil.

„Loki s Tonym se neobjevili? Jak dlouho může taková cesta trvat? Mohlo se jim něco-…“

„Tak ať,“ zabručel Barton tiše. „A pořádně,“ dodal. Nataša se k němu otočila tak, aby nikdo jiný neviděl její výraz. Ale o jeho účelu nemohlo být pochyb, když se lukostřelec odporoučel se sklopenou hlavou k Thorovi na pohovku.

„Přátelé,“ začal Thor dramaticky. „Mám o ně taky strach. Ani Heimdall je nemohl vidět. Matka je znepokojená.“

„To matky bývaj,“ poznamenal Clint natruc, snad aby dal najevo, že se Nataši nebojí a rozhodně na něj nemá žádný vliv.

„Matka dokáže věštit. Ne často, ale spolehlivě.“

„Proč mě to jen nepřekvapuje. Dozvěděla se snad něco… znepokojujícího?“

„Nikdy o tom nemluví. Ale poznám, kdy je to vážné. Obávám se, že Asgard…“ polkl a zadíval se pod sebe. „Nejsem si jistý, jestli jej dovedu ubránit.“

„To ses přišel rozloučit?“ zeptal se ho Barton neomaleně. Thor odpověděl až o chvilku nepříjemného ticha později.  

„Dalo by se to tak říct. Jen jsem se chtěl omluvit. Ještě… rád bych viděl Jane.“

„Na nás nic takového nehraj. Pomoc se žádá jinak než citovým vydíráním.“ Thor se ani neusmál.

„Nežádám vás o pomoc. Po tom všem, co vám Asgard způsobil, si něco takového nemůžeme dovolit. Máme silné a statečné bojovníky. Poradíme si. Doufám, že se do té doby ukáže i Loki. A Tony,“ dodal rychle.

„Tím nám chceš říct, že tam šel Tony zbytečně?“ zeptal se kapitán téměř dotčeně. „O tom vystavování přátel nebezpečí - a ještě zbytečnému - už jsme mluvili. Nemluvě o rodině.“

„Nepřišel jsem se hádat,“ odsekl Thor nepřátelsky. Přece jen na sebe v posledních pár dnech nechal ostatní akorát ječet. A co si budeme nalhávat – v jeho povaze tahle pokora nebyla. „Přišel jsem za vámi jako přítel, a jako přítel i hodlám odejít. Na Midgardu mi záleží a po tom, co tady Loki způsobil, už ho nechci vystavit žádnému nebezpečí. Tímto vám jen dávám najevo rozhodnutí krále Asgardu. Tonyho se budu snažit najít. Ale nic vám neslibuju. Rád bych vám taky zopakoval, že se rozhodl z vlastní vůle, a jistě si pamatujete mou reakci na jeho rozhodnutí. Chtěl jsem jít já a ušetřit vás zbytečných starostí. Je mi líto, že to dopadlo takhle.“ Ke konci už mluvil rychle a zvedal se z pohovky. „Sbohem, přátelé. Doufám, že se ještě uvidíme. V dobrém,“ zdůraznil a vyšel znovu na balkon. Déšť ustal.

„Právě nás všechny poslal do hajzlu,“ podotkl Barton, který se z šokovaných hrdinů vzpamatoval jako první.

„Myslel jsem, že přišel pro pomoc.“

„Možná i přišel, ale po našem uvítání ho to zřejmě přešlo.“

„Nerad ruším vaši tak pěkně nepřátelsky naladěnou atmosféru,“ usmál se Bruce laskavě, „ale víte, že mu pomoc dlužíme, že ano?“

„Byl to jeho bratr, kdo na nás zaútočil. Byla to jeho povinnost ho zastavit.“

„O tom by se dalo diskutovat.“

„Naše diskuze končí změnou vaší barvy, doktore.“

„Tak se snažme mluvit tak, aby se nic takového tentokrát nestalo,“ řekl Bruce rozhodně a z rohu místnosti, kde dosud jen nejistě postával, přešel do samého středu.

„Chápu, že máš výčitky, Bruci. Jestli je někdo z nás ještě dokáže mít, jsi to ty.“

„Nazval bych to spíš odporem k odmítání přátel. Thor nám pomohl, i když se mohl od celé invaze zcela distancovat.“

„Mohl. Ale Loki se představil jako 'Loki z Asgardu'. To není moc dobrá reklama pro jednu z nejsilnějších říší, že? Odin by musel být idiot, aby nechal prince útočit na jinou zemi.“

„To je v jejich kultuře zcela běžné, Natašo. U nich není neopodstatněné zaútočení a pokus o obsazení žádný trestný čin. Odin se trestem přizpůsobil našim zákonům. Mám takový neodbytný pocit, že kdyby něco podobného udělal Thor-…“

„Ale on něco podobného udělal!“ křikl Clint vítězoslavně, když si uvědomil, že právě přispěl svým postřehem do rozhovoru chytrých lidí.

„A jeho trest?“ zeptal se Bruce s nadzvednutým obočím. Nataša si povzdechla. Věděla, co bude následovat.

„Vyhnanství.“

„Kratičké.“

„Kde byl mnohem šťastnější, než byl kdy na Asgardu. Skvělý trest.“

„Lituješ snad toho prevíta, co tady povraždil nevinné lidi?“

„Clinte,“ řekl Bruce s lehkým úsměvem a bylo už jasné, že tím, co řekne, debatu končí. „Nikdo z nás tady nemá zrovna čistý rejstřík. A co se týče druhých šancí… nevšiml jsem si, že byste je odmítli s tím, že radši zaplatíte za své chyby.“

„My je odčiníme tím, co děláme teď. Pokud sis nevšiml, zachraňujeme tady svět,“ hádal se Clint tvrdohlavě dál. Nataša byla v tomhle moudřejší. Jen se pobaveně usmála a na doktora se podívala.

„Snad abys rovnou řekl, kdy chceš vyrazit.“ 

pokračování

předchozí

Share: