Side by Side, 13. kapitola

Čím dál víc si uvědomuju, že takzvané psaní za pochodu je opravdu největší blbost, jakou může pisálek udělat. Jedna z největších blbostí určitě. Ale když já nemám vůbec čas. Neměla jsem čas ani na konec světa, Nasťa jest svědkem.

Upřímně na tenhle díl zrovna pyšná nejsem, ale nějak jsem se nemohla donutit k přepsání.

Užijte si kapitolu a dejte vědět, co ujde a co ne. Děkuju. Už jsem říkala, že vás všechny miluju? Ano, i přes vaši smrtelnost. :3

-----

„Je úplně mimo,“ poznamenal Stark nahlas, když mu Lokiho hlava klesla do klína. Jeho první reakce byla samozřejmě obranná; poskočil na místě a užuž přemýšlel nad efektivním chvatem, kterým by ze sebe boha nešetrně shodil, ale na poslední chvilku si to rozmyslel a rozhodl se kolegova limbu využít.

Opatrně se nad Lokiho naklonil, sledoval našedlou kůži pod jeho očima, zamračil se na tmavou podlitinu na levém spánku, žasl nad jeho vlasy, které i přes veškeré dobrodružství vypadaly stále čistě. Nějaké kouzlo? přemýšlel Tony, zatímco prsty tak jemně, jak jen dokázal, odsunul několik černých pramínků z Lokiho čela. 

Kdyby teď přestal a zamyslel se nad sebou, rozhodně by se nemohl vymlouvat na to, že nevěděl, co dělá. A že to věděl velice dobře, snad nebylo nutno dodávat.

Rozhodl se, že je načase se posunout z téhle poněkud znepokojující situace kamkoli, kde na něj nebude čekat studená jeskyně a polomrtvý bůh, ale teplá postel a… o Pepper asi nemohla být řeč, když se s ním rozešla. Hořce se usmál a zakroutil hlavou, aby myšlenky na vztahy odsunul zpátky do nejtmavšího koutku mysli, kam taky odjakživa patřily.

„Loki,“ zkusmo boha poplácal po tváři. Žádné reakce se nedočkal. Znovu jej oslovil, ale tentokrát mu místo facky prsty přejel přes tvář. Skoro se zastyděl, když si uvědomil, jak to muselo vypadat. Připadal si teď jako malé dítě, které se poprvé setká se štěnětem a zatímco k němu natahuje ruku, padne návrh „pohladím tě, jestli mě nekousneš“.

No… Loki se ukázal být jako přítulnější štěně, vzhledem k tomu, že se ve svém polovědomí do Tonyho doteku opřel. Ačkoli si Stark mohl být jistý, že při plném vědomí by se Loki nespokojil s prachobyčejným kousnutím, přesto se nad svými myšlenkami – zcela jistě ovlivněnými nedostatkem sexu, steskem po Zemi a rozkošným pohledem na spícího Lokiho – pousmál.

A začínal se skutečně modlit, aby se Loki probudil dřív, než ho napadne něco mnohem méně nevinného.

***

Vypadalo to, že jeho vědomí váhá mezi bolestným bděním a sladkým bezvědomím. Chvíle, kdy o sobě vůbec nevěděl, začaly být k jeho zlosti nahrazovány chvílemi, kdy cítil tupou bolest ve spáncích a Tonyho tvrdé rameno pod svou hlavou.

Jeho mysl poskakovala jako šílená. Občas Lokimu škodolibě ukázala záblesky z dětství, ale častěji se vracela k událostem, které se staly teprve před chvílí.

Před očima mu znovu vyvstal obraz topícího se Starka. Pamatoval si každou myšlenku, která celý ten výjev doprovázela. Jistě, mohl by ho nechat se utopit. Ale ač si to nerad přiznával, krutou pravdou bylo, že – jak mu dal Bruce vítězoslavně najevo – Loki si skutečně nemohl zradu dovolit.

A ještě tu byl druhý fakt, který mu stěží mohl udělat radost; on Tonyho potřeboval. Teď, když vyplýtváním magie zeslábl a nedokázal nechat oči otevřené, se společník – sebevíc otravný – zcela nepochybně hodil.

„Fakt nerad tě ruším, ale měli bychom se posunout,“ ozvalo se těsně u jeho hlavy. Hlavy, která pod sebou už neměla rameno, ale-

Tony hlavou narazil do kamenné stěny, když se dosud bezvládný bůh přesunul do sedu takovou rychlostí, že by ho k ní tak spolehlivě nedonutil ani taser. Loki se od Tonyho prudce odtáhl, až málem skončil ve stále slábnoucích plamenech ohně uprostřed jeskyně. Když byl v dostatečné vzdálenosti, aby se mu mohl podívat do očí a nebyl svou tváří příliš blízko té jeho, vztekle zavrčel:

„Co to mělo znamenat?!“

Tony ho celou dobu s nevinným úsměvem pozoroval.

A pak vybuchl smíchy.

***

„Opovažuješ se mi po tom všem přijít na oči?“ zaburácel král, dle síly hlasu čerstvě probuzený ze svého spánku. Jinými slovy, Thor si nemohl vybrat horší chvíli.

„Otče,“ oslovil jej kajícně, když poklekl před trůnem. Ale u oslovení zůstal, protože neměl nejmenší tušení, jak by měl svou omluvu – pokud kdy na jeho otce něco takového platilo – vůbec začít.

„Osvobodil jsi zločince.“

„Bratra,“ opravil ho Thor dřív, než se stačil zarazit.

„Mlč!“ křikl Odin rozčileně. „Zradíš svého krále a vracíš se k němu nejen bez přijatelné omluvy, ale s drzostí nehodnou korunního prince Asgardu!“ V tomto duchu pokračoval, dokud se ze síně nevytratil poslední sluha. Pak se posadil zpátky na trůn a rukou si přejel po obličeji. „Thore, co jsi to udělal,“ řekl už mnohem klidnějším hlasem. I Thor se náhle změnil. Jeho pokorný výraz se změnil v bojovný, rozhodně vstal a došel až k Odinovi.

„Otče, vím, že jsem jednal proti tvým rozkazům, ale sám jsi musel vědět, že jinak to nešlo. Loki je pro Midgard přínosem… když je s námi zajedno. Chitauri ho chtějí mrtvého, spolupracuje s námi.“

„Přesně tak. Spolupracuje, protože se bojí o svůj život. Nechápeš to, Thore? On se nevrátí. Už nikdy nebude tím, jak jsi ho znal. Nechal se pohltit temnotou, nezáleží mu na svém domovu, nezáleží mu už na nikom,“ Odin mluvil rychle a naléhavě, protože moc dobře věděl, že jeho řeč bude brzy přerušena.

„Je to tvůj syn! Je to princ Asgardu stejně jako já! A je to můj bratr. Změnil se, ale… stále je tady možnost, že se vrátí.“

„Pokusil se tě zabít!“

„Kdyby mě chtěl opravdu zabít, nemyslíš si, že bych byl už dávno mrtvý?“

„To ho snad omlouvá?“

„Jeho činy neomluví nic. Ale může se vykoupit. Dal nám informace, a teď pracuje na tom, aby našel Amoru.“ Thorovi nedošlo, jak naivně to všechno zní. Odin si ho podezřívavě prohlédl, ale pak si vzpomněl, že jeho syn nikdy nepatřil k těm bystrým.

„A jak ses pojistil, že tě nezradí? Existuje vůbec něco, čím ho můžeš donutit k poctivosti?“

„Proč o něm takhle mluvíš? Když mu pak vymlouvám ty jeho řeči o tom, jak ho celý život všichni nenáviděli, bojím se, že mu lžu.“ Král znovu vstal a podíval se Thorovi zblízka do očí.

„Co mi tím chceš říct?“ zeptal se, ačkoli znal odpověď. Výhružný tón nestačil, aby boha hromu donutil mlčet. Thor byl pevně rozhodnutý si s otcem promluvit.

„Nemiluješ ho. Nikdy jsi ho nemiloval.“

***

Zíral do vyhaslého ohniště a občas se ohlédl po Starkovi. Pak mu pohled sjel na části jeho brnění poházené po jeskyni. Nevzpomínal si, že by…

Ten drzý smrtelný tupý-…

„Ale ale.“ Oba dva poskočili, když se od vchodu do jeskyně ozval hluboký hlas. „Jestlipak to není Asgardské princátko.“ Tony si na malou krásnou chvilku pomyslel, že se ze samého děsu naučil neviditelnosti, což mu mraziví obři vyvrátili hned o tři vteřiny později, když ho popadli za ramena a nehledě na to, že nohama visel ze vzduchu, se s ním vydali pryč. Ohlédl se a s překvapením zjistil, že Loki je stále na místě.

Takže tohle byl jeho plán? Proběhlo mu hlavou těsně před tím, než uslyšel něco, co až děsivě připomínalo bolestný výkřik. Místo vzrůstajícího hněvu nad Lokiho údajnou (další) zradou se v něm vzedmula vlna strachu.

„Počkat počkat,“ vykoktal, a snažil se znovu ohlédnout, snad aby se ujistil, jestli se mu to všechno nezdálo. Zcela ignoroval fakt, že byl právě mezi dvěma obry, jeho vědecké já se totiž nepřihlásilo ke slovu. Měl by být překvapen, ale po tom, co potkal malou vílu s vražednými úmysly, ho už mohlo překvapit máloco, že? 

„Co mu děláte? Nechte-…“ Dokonce i Tonymu Starkovi stačil jediný obrův pohled, aby zmlknul.

Proč mají rukavice, proboha? pomyslel si s úšklebkem. Mají na sobě bederní roušku a je jim zima na ruce?

Jeho myšlenkový pochod nešetrně přerušil dopad na ledovou zem. Stark zasyčel pár pestrých nadávek a nechal se zase zvednout, tentokrát mu však bylo dovoleno se nohama dotýkat země. A snažil se sám sobě namluvit, že ten třes při pohledu na Jotunheimského krále byl způsoben zimou.

Obrovský Jotun, lišící se od ostatních jen drobnými jizvami po tváři a na těle, k Tonymu přišel blíž a přidřepl si k němu.

„Je to člověk,“ poznamenal s nádechem něčeho, co snad mohlo být překvapením. „Smrtelný slabý člověk,“ dodal znechuceně. „Kde je zrádce?“ zeptal se pár vteřin poté, a Tonyho tak dokonale zmátl.

Byla to chvilka, to nepochybně, ale Tony si byl jistý, že uběhlo několik hodin neskutečně děsivého ticha, kdy netušil, jestli je to prostor pro jeho obhajobu nebo naopak popravu… a nebyl si jistý do chvíle, než mu k nohám dopadl Loki. Ještě včera by se škodolibě hihňal tomu, že je s ním jakožto s princem a bohem k tomu zacházeno stejně jako s ubohým smrtelníkem, ale teď jako by to všechno vyprchalo.

Tady jdou vtipy stranou, uvědomil si, když pod sebe Loki vyplivl trošku krve. Černovlasý bůh zvedl hlavu a křivě se usmál. Už se nesnažil držet si magii, nesnažil se skrývat před Tonyho pohledem svou pravou podobu. Na obojí bylo pozdě. Kdyby jen v jeskyni hned nepropadl slabosti a pokusil se dostat jinam, kamkoli, kde nebyl tolik nenáviděn… Osud tomu zřejmě zlomyslně chtěl, aby mu síla došla zrovna v jeho rodné zemi.

Tonymu teď byl ukradený i samotný král. Jediné, čeho byl schopen, bylo tupě zírat.

„Jsi monstrum.“

„To vy jste sem přivedli monstrum.“ 

Bylo to až nechutně prosté. Tony, svědek Natašina rozhovoru s Lokim, si právě uvědomil, že o Bruce při invazi vůbec nešlo.

pokračování

předchozí

Share: