Pisálkův poradce, 4. kapitola

Co takhle trochu čaje? 

Když jsem po menším nákupu za sebou opět zavřela dveře, připadala jsem si jako matka, která dala své dítě poprvé do školky. Měla jsem chuť se rozběhnout zpátky do knihovny. Co když po něm někdo bude chtít, ať něco vytiskne? S hrůzou jsem si uvědomila jeho neznalost ohledně tohoto světa. Stačilo mi, jak zíral na mobil. Sotva jsem schovala věci do ledničky a do skříní, znovu jsem si obula boty a vyběhla ven.

„Ali!“ křikla babička, když jsem jí nepříliš ohleduplně produpala kolem bytu.

„Áno?“ protáhla jsem nervózně.

„Jdeš ven?“

„Tak rychle bych nahoru nikdy neběžela…“

„Přinesla bys hladkou mouku a čokoládovou polevu?“

„Jo.“ Znovu jsem se rozběhla dolů.

„Ali!“ zařvala babička znovu. Teď už jsem byla tři patra pod ní.

„Có?“ křikla jsem zpátky.

„A stav se v knihovně, jestli už tam mají čtvrtý díl Mozarta!“

„Jo!“ znovu jsem se rozběhla. Babička už nevolala, takže má záchranná akce vypadala slibně.

Do knihovny jsem se sotva doplazila.

„Do prdele,“ sípala jsem, zatímco jsem se snažila otevřít dveře na opačnou stranu, než se otvírat měly. „Jsem nějak vyšla ze cviku.“ Katka se ke mně vrhla.

„Proboha, co se ti stalo?“ zeptala se mě sice starostlivým hlasem, ale její výraz nasvědčoval, že se bránila smíchu.

„Kde je Lo-… kde je Tom?“

„Vzadu…“ ukázala za sebe, kde se ze dveří vynořil Loki s plnou náručí knížek. Katka se ke mně naklonila.

„Nechápu, jak to může unést," prohodila nevěřícně. Když jsem jen pomyslela na to, kolik nestvůr tenhle knihovník zabil, a že byl vychováván v prostředí, kde se kluci nemlátili klacky, ale skutečnými zbraněmi, moc jsem se ani nepodivila.

„Hmm… máte tady tiskárnu?“ zeptala jsem se. Loki si mě přes horu knih vůbec nevšiml a mě napadlo, že kdybych zařvala něco jako „Avengers“, „Chitauri“ nebo „Thor“, že by mu to všechno spadlo na hlavu. Při té představě jsem se začala hihňat jako malá holka. Katka si mě nevšímala.

„No… jo. Proč? Zase nemáš barvu?“

„A čtvrtý díl Mozarta máte?“ vzpomněla jsem si na babičku. Katku jsem dokonale zmátla. Zbytek směny jsem na svého hosta dohlížela.

„Poznámka,“ řekla jsem si sama pro sebe. „Až budu doma, naučím ho zacházet s tiskárnou.“ Katka mi přinesla čaj a sedla si vedle mě.

„Hele,“ kývla hlavou k Lokimu, který stále nosil knížky a nevypadal ani za mák unaveně. „Není to robot? Kvůli němu nemám žádnou práci. Týden mi trvalo, než jsem dolů nanosila asi třetinu těch knih, co na půdě byly. Víš, když byly ty povodně, tak se to… A on to dneska dodělá! Jestli mě kvůli němu šéfová vyrazí, tak tě vážně zabiju," řekla to takovým tónem, že jsem o tom ani v nejmenším nepochybovala.

***

„Já bych zpátky trefil," ušklíbl se Loki, když pozdě odpoledne skončil a spatřil mě s Katkou sedět na schodech. Nechala jsem si pro sebe fakt, že jsem tu byla po celou dobu jeho práce, a zvedla jsem se k odchodu.

„Vsadím se, že ne. Mám s tím problémy i já. Tak jo, můžeme jít.“

Cestou jsem přemýšlela nad tím, co jsem to měla koupit. Před panelákem jsem mu dala klíče.

„Běž napřed, já musím ještě do sámošky.“ Jenom přikývl. Přece jen byl unavený. Nebyl ještě úplně zdravý a já ho hnala do práce. Ale musela jsem počítat s možností, že tady zůstane o něco déle. A bylo by fajn, mít alespoň nějaký základ… jako třeba práci.

Když jsem babičce odevzdala mouku, čokoládovou polevu i špatnou zprávu ohledně čtvrtého dílu Mozarta, znaveně jsem se vydala po schodech nahoru. Vešla jsem dovnitř… a málem to se mnou švihlo. Po zemi se válely kousky omítky. Podívala jsem se na strop, na kterém byla trhlina. Okamžitě mi došlo, co se stalo. Skoro až panicky jsem vyšplhala schody na střechu. Do tváře mě uhodil ostrý vítr.

Podívala jsem se kolem sebe. A našla jsem ho. Loki stál jen kousek ode mě a přímo naproti němu byl Thor. Přesně takový, jakého jsem ho znala. Vysoký a mohutný blonďák, se kterým bych se rozhodně nechtěla pustit do křížku. To mi teď ale mohlo být jedno. Přiblížil se k Lokimu, který instinktivně ucouvl.

„Myslel jsem, že jsi mrtvý," řekl. V jeho hlase byla radost, když viděl, že před ním mladší bratr stojí živý a zdravý. To mi ale taky mohlo být jedno.

„Ty!“ vyšplhala jsem se na střechu, odřela si koleno a nehezky jsem zaklela. Thor se na mě podíval s nadzvednutým obočím a Loki sebou trhl. Zděšeně se na mě podíval a rukou mě zastavil, abych se k blonďákovi nepřiblížila. „Nech ho být!“ křikla jsem nebojácně, přestože jsem to byla já, kdo byl schovaný za něčími zády.

Thor se usmál. „Našel sis pozemskou přítelkyni?“ ušklíbl se. Zřejmě narážel na to, že se mu Loki předtím, než spadl z Bifrostu, kvůli tomu posmíval. Ale jenom zřejmě.

„Jak se opovažuješ!“ Krev se ve mně vařila a Thorův úsměv opadl. „Jak se opovažuješ si ještě dělat srandu po tom, co jsi udělal! Vy dva,“ zuřivě jsem posunkovala, „teď okamžitě půjdete dolů.“ Nic. „HNED!“ zařvala jsem a oba se dali do pohybu. Loki byl za vyrušení rád, zatímco Thor absolutně nic nechápal. To šlo poznat na první pohled. A já si uvědomila, že mě čeká dlouhá noc. A možná ne jen jedna.

Zavřela jsem dveře a prohlédla si znovu trhlinu na stropě.

„Kdyby byli sousedi doma, přetrhli by tě jak hada. A vůbec, musel jsi spadnout zrovna nad můj byt?“ rozčilovala jsem se a Thor se zase usmíval.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se mě. Jistě, že mi bylo jasné, že jeho by nepřetrhl nikdo.

„A víš, kdo jsem já?“ zeptala jsem se pro změnu já. Překvapeně zamrkal.

„Ne," hlesl. Asi poznal, že nemám náladu se s ním dohadovat.

„Tak co se tak blbě ptáš? Vím, kdo jsi.“ Loki uznal za vhodné se do debaty zapojit:

„Ali…“ Bylo to vůbec poprvé, co mě oslovil. „Tohle je mezi námi, neměla bys-…“

„Nenechám ho, aby tě vzal znovu na Asgard. Ublíží ti!“ Loki se nadechl, že něco řekne, ale Thor ho předběhl.

„Cože? Já jsem ten poslední, kdo by mu chtěl ublížit!“ Měla jsem chuť mu něco omlátit o hlavu. Loki byl každou vteřinou bledší.

„Dokaž to," přikázala jsem chlapovi, který byl třikrát takový jako já. 

„Proč bych měl? Je to můj bratr, nikdy bych-…“

„Proč bys měl? Protože nechci, aby umřel!“ Pořád jsem si neuvědomovala, že křičím.

„To já taky ne!“

Loki zavřel oči a svezl se po zdi až na zem. Teprve teď mi došlo, jak mu musí být zle. Stále nezahojené rány, celý den se nezastavil. A teď setkání s bratrem a moje scéna. Poznala jsem, že omdlel a Thor to zřejmě vysledoval taky. Vyděšeně se na mě podíval a pak vzal bratra s netypickou jemností do náruče.

„Pojď sem." Hlas už jsem měla klidný. Ukázala jsem na svou postel a Thor tam bezvládné tělo mého hosta opatrně položil. Sedl si k němu a smutně na mě hleděl.

„Co je,“ sykla jsem na něj rozčileně, ale tak, abych nedělala kravál. „Nečum tak na mě, chlape, a radši mi pomoz.“ Hodila jsem po něm mokrý hadr s konstatováním, že má jeho mladší sourozenec horečku. Chytil hadr dřív, než ho stihl trefit do obličeje. Zklamalo mě to.

Asi po hodině trapného mlčení a vzájemného propalování očima si blonďatý bůh povzdychl a položil mi obrovskou ruku na rameno. Málem mě to převážilo.

„Děkuju…“ Zřejmě nevěděl, jak mi říct, tak jsem mu pomohla.

„Alice. Dávám přednost Ali.“ Usmál se, když v mém hlase neslyšel známky po hněvu.

„Děkuju, Lady Ali, že jste mi zachránila bratra. Heimdall viděl, jak Loki dopadl na zem… a všichni jsme si mysleli, že zemřel. Zachránila jste mu život, jsem vám za to nesmírně vděčný.“ To mě málem dojalo.

„Co vám trvalo tak dlouho? Je tady už čtrnáct dní," zeptala jsem se, přestože mi byla odpověď vcelku jasná.

„Bifrost," řekli jsme zároveň.

Loki se probudil. V pokoji už byla pěkná tma. Černovlasý bůh zřejmě na chvíli zpanikařil, když nikoho a nic neviděl, a v rychlosti mě popadl za ruku. Poskočila jsem na posteli, jak jsem se toho rychlého pohybu lekla. Chvilku mě držel. Byl úplně ledový.

„Ali?“ zkusil. „Neudělal ti nic?“ V jeho hlase byla starost. Pravděpodobně si vyčítal, že sebou švihl, čímž prakticky vyřešil svou neúčast, zatímco já musela trpět jeho bratra. Ušklíbla jsem se.

„Toho bych zvládla, ani by se nevzpamatoval.“ Thorův výraz jsem naštěstí neviděla.

„Jak ti je?“ zeptal se blonďák. Ani jeden jsme na sebe neviděli, což bylo jenom dobře. V tu chvilku, kdy mi došlo, že sedím ve vlastním pokoji s dvěma bohy, a ještě k tomu po tmě, jsem vybuchla smíchy.

„Co takhle trochu čaje, když už jsme se tak hezky sešli?“ A odešla jsem do kuchyně. Chtěla jsem jim dát chvilku prostor pro bratrské záležitosti, a jen jsem doufala, že mi Lokiho můj druhý návštěvník neunese oknem.

Po čtvrt hodině jsem se vrátila. Jednou rukou jsem zašmátrala na místě, kde měla být lampička. Místnost ozářilo slabounké světlo, i tak ale v oranžové Loki vypadal líp. Bylo mi jasné, že je bílý jak vápno. Thor si ho pozorněji prohlédl.

„Vypadáš hrozně," řekl upřímně.

„To protože nedopadl na nohy jako ty," rýpla jsem si a odolala nutkání mu vylít horký čaj na hlavu. To by bylo příliš kruté i na mě. Všimla jsem si, že můj pacient mezitím znovu usnul. Nebo omdlel.Ono to bylo vlastně jedno. 

Sedla jsem si a foukala do čaje.

„Co se stalo v Asgardu?“ zeptala jsem se tónem, který by se hodil do golfového klubu mezi anglické džentlmeny u krbu a skotské.

„Loki byl uvězněn. Nemohl jsem ho navštívit. Nevím, co se dělo,“ řekl nešťastně.

„Včera… včera jsem viděla jeho zranění. Přiznal, že ho mučili.“ Věděla jsem, že Loki by to před Thorem neřekl ani za nic. Ale tohle by měl vědět. Teď to byl Thor, kdo až děsivě zbledl. Málem jsem mu ten čaj sebrala, aby ho nevylil.

„Cože?“ Jak já tuhle otázku nenávidím. Slyšel dobře, a ptá se cože. Naštěstí nečekal na odpověď. „To… jsem ale nevěděl. Proto jsi mi nevěřila?“

„Přesně proto," přikývla jsem.

„Já… kdybych… on… ale…“ koktal a mně došlo, že ho tohle zjištění muselo bolet víc, než jsem byla ochotná přijmout. Já to Lokimu přece říkala. Hned na začátku. Je to jeho bratr a bude ho chránit. A ten vůl mi nevěřil.

„Říkala jsem mu to. Ale nevěřil mi. Nikdy mi nikdo nevěří a já mám přitom vždycky pravdu," zakroutila jsem dramaticky hlavou.

„A… říkal ti ještě něco?“ Vadilo mu, že jemu by se Loki nesvěřil. Ale mě mohl, protože předpokládal, že mě už nikdy neuvidí.

„Nic zvláštního… byl to vždycky takový cynik?“ Thor se rozesmál a přikývl.

pokračování

předchozí

Share: